Umění tolerance ✓

6. Pán květin

Více než dva týdny uběhly od té podivné noci v baru, kterou Hermiona strávila po boku svého - snad - jediného nepřítele, který ale nepřítelem v závěru ani tak není, jak si uvědomila. Nebo spíš ne v tom pravém smyslu slova. Asi teda. Ne, nezačala mít spratka Malfoye ráda jen tak a jen kvůli tomu, co na ni vybalil, to se prostě nestalo. Musela by ale lhát, kdyby tvrdila, že to její pohled na něj ani trochu nezměnilo, protože změnilo a to sakra hodně.

Ovšem, že pomyslela i na to, že by to mohl být jen nějaký jeho zvrácený vtípek, který bude mít své finále někdy později, ale... No nebylo přece úplně nemožné, že by ji považoval za atraktivní a že by po ni nějakým zvráceným způsobem toužil. Však nepatří mezi obludy a co si tak uvědomuje, neb má beztak ego jak Malfoy, muži o ni zájem mají. Takže... takže je stejně úplně zbytečné přemýšlet nad tím, zda to, co zameták řekl, je pravda, protože má přítelkyni. A i kdyby ji neměl, nic z toho, na co by mohla v temných hlubinách své mysli pomyslet, by nebylo uskutečnitelné.

Asi.

Určitě.

Nebo...

Hermiona si jednu vrazila. Prostě jen tak, sama sobě. Její dlaň se potkala s její levou tváří. Zabolelo to, neb se bouchla i do nosu, proto mírně sykla bolestí a během toho, co jí zesklovatěly oči si zapřísahala, že už sama sebe nikdy mlátit nebude.

Ale když ono je to občas potřeba! Třeba jako teď, když ji myšlenky už zase zavedly do zapovězených končin, do kterých si striktně zakázala vstupovat. Do končin, ve kterých se Vesmír zbláznil a Malfoy té noci nezdrhl jak popelka, nenechal tam střevíček (fakt při svém úprku z baru ztratil botu) a neodjel v kočáru z dýně, který určitě nevezly nějaké random myši, jež se přeměnily na koně, ale naopak tam zůstal a ať už to chtěla nebo ne, chtivě ji políbil, což způsobovalo, že jí při takových představách žaludek udělal kotrmelec a v břiše měla ne hejno motýlků, ale asi kormoránů nebo něčeho většího - třeba stádo testrálů či hejno maďarských trnoocasých draků. Motýlci v břiše jsou ohraní.

Nicméně... Na takové fantasmagorické scénaře by vůbec neměla myslet, natož si je po nocích přehrávat v hlavě pořád dokola, pořád stejně a zároveň jinak do doby, než usne.

Před dvěma dny jí došlo, že jí hráblo a dokonce si objednala schůzku u mudlovského psychologa, neb si přece nebude kazit reputaci v kouzelnickém světě. Má tam jít zítra, ale fakt neví, jak mu bude vyprávět, kde Malfoye potkala, co všechno spolu za ta léta zažili a jaký z něj má dojem z finálního období druhé kouzelnické války a z období po ní. Takže by si zřejmě měla sbalit nějaké věci než tam půjde, jelikož ji ten psycholog jistě pošle na ozdravný pobyt. Někam, kde ji připoutají k lůžku a označí za magora. Takže tam vlastně nakonec asi radši nepůjde.

„Proč sis proboha dala facku a nad čím uvažuješ, že se tak ksichtíš?“

Hermiona leknutím v křesle poskočila tak moc, že se při dopadu zpátky do křesla málem vyvrátila na podlahu i s ním. Zachytila se dlaněmi stolu a vyjeveně se podívala na Harryho, který seděl v křesle u malé knihovny, kterou si tady zřídila. Nohy měl překřížené a v ruce držel šálek čaje i s podšálkem. Malíček samozřejmě navrchu, neb je angličan a možná taky trochu Umbridgeová, protože na sobě má růžovou košili. Včera totiž prohrál jakousi sázku s Ginny, co věděla.

„Jak dlouho tady sedíš?“ vyhrkla s bušícím srdcem.

Harry povytáhl obočí. „Ty si to nepamatuješ?“

Hermiona nakrabatila čelo a krátce se zamyslela, načež vykulila oči a tváře jí mírně zčervenaly, když si vzpomněla, že Harry tady za ní přišel na kus řeči a na šálek čaje, jak měl ve zvyku, když si našel ve svém nabitém programu chvíli volna. A ona myšlenkami utekla o několik dní do minulosti, když se jí zeptal, jestli něco neví o tom, že se Malfoy chová podivně - prý to říkal Theodore.