Umění tolerance ✓

24. Hlas srdce

Jasně řekla, že s ním večer v baru trávit nebude. Odmítla pozvání na - co vlastně? Přátelskou noc v místě, kde ohnivá whisky teče proudem a kde všichni ztrácí kontrolu a podléhají horečce páteční noci i ve čtvrtek? Je jedno, co za pozvání to bylo, důležité je, že odmítla a že nepřijde. Ačkoliv... už sem vlastně přišla. Ale ne za ním! Jen tak, sama od sebe, měla cestu kolem... o půl dvanácté večer... se procházela při měsíčku, že jo, po vzoru Remuse Lupina. Sem tam na tu stříbrnou kouli na obloze i štěkla.

Nicméně.

Je tady, aniž by věděla proč vlastně. Vážně sem nechtěla chodit, chtěla být přece nedostupná jako hrad v Karpatech!

Rozhlédla se po návštěvnících baru a trochu žasla nad tím, že je jich tady mnohem víc než očekávala. Myslela by si, že když je zítra ještě pracovní den, nebudou se kouzelníci a čarodějky nalívat jak sklenice s vodou. Nebo s čistým líhem.

Zhluboka se nadechla a prostupovala místností dál k baru, neboť si myslela, že právě tam ten z majitelů, který jí před časem ukradl srdce a ještě jí ho nevrátil, bude. Proplétala se mezi tancujícími mladistvými, sem tam do někoho hrubě vrazila ramenem, jelikož jí zavázeli v cestě, až jí nakonec pohled spočinul na cílové destinaci - na baru v baru, kde pod barem válí se host s barmanem.

No vážně, jeden z barmanů se snaží pomoct vstát jákési značně nalíté slečně, která svou soudnost očividně ztratila už před několika hodinami. Taková divočina! Kriticky si dívku prohlédla a vykročila k několika volným barovým židlím, ale nikdy tam nedošla.

„Leanne!“

Prudce se otočila za sebe, v srdci plamen naděje, který záhy sfoukl Adrian Thomas Hale, jenž byl tím, kdo ji oslovil.

Do řiťky. „Adriane,“ oslovila ho s předstíranou milostí, jelikož si k vedoucímu bystrozorovi nikdy cestu nenašla, a momentálně ho i proklínala až na konec světa.

Nechtěla se s ním bavit, nejradši by nějak odpoutala jeho pozornost a utekla do skladu, ale člověk by měl s někým, kdo má na ministerstvu velké slovo udržovat dobré vztahy, že ano. Navíc, pořád nad ní jako mrak nad továrním komínem visí to obvinění z napadení.

„Co tě sem přivádí?“ zeptal se jaksi vesele a ona se na něho podívala jako na idiota.

„Moje srdce samozřejmě,“ odpověděla stylem, jako kdyby to mělo být naprosto jasné a zadívala se k baru, načež to, co ji sem přivedlo, vynechalo úder, neb zahlédla svého budoucího nemanžela.

Nevšiml si jí. Právě položil na spodní část baru bednu s alkoholem. Silák ten Theo, silák. Rukávy bílé košile rebelsky vyhrnuty k loktům a ve tváři naprosto soustředěný výraz.

„Co?“ Adrian na ni hleděl s nakrčeným nosem.

Podívala se na něho a dlouze si ho prohlédla, načež si povzdechla a mávla rukou v gestu, aby to nechal být. „Co tady děláš ty?“ zeptala se, aby byla slušná a aby vedoucí bystrozor smetl její obvinění ze stolu.

Zamračil se a dopil, co měl ve sklenici. „Mám teď spoustu volných večerů,“ odpověděl poněkud sklesle a ona pokývala hlavou. Oči jí neustále utíkaly k Theodorovi.

„Takže jsi přišel hodit očkem po místních štěknách?“ zeptala se a Adrian vykulil oči.

„Prosím?“

Leanne si odkašlala. „No nic, já... mám se tady s někým sejít, takže... chápeš.“ Obrátila se zády k němu a nestačila udělat ani jeden krok, protože ji bystrozor chytil za paži a zastavil ji.