Umění tolerance ✓

32. Vina je úhel pohledu

Už bylo téměř poledne a Britské ministerstvo kouzel bylo pořád ještě vzhůru nohama. V atriu se mačkalo nespočet reportérů, kteří svými fotoaparáty ustavičně oslepovali každého bystrozora, vyššího úředníka ministerstva, rodinné příslušníky Draca Malfoye, jeho právníka, přátelé a další, kteří měli s tímto případem cokoliv společného. Byla to senzace, taková, jaká už dlouho ne. Kontroverzní Draco Malfoy byl totiž uprostřed noci zatčen ve známém kouzelnickém baru za vraždu bývalého smrtijeda. A během noci mu byly na účet připsány i vraždy dalších smrtijedů.

Zjednodušeně řečeno, kouzelnická společnost měla zase co řešit, protože za posledních pár let mnoho senzací ve svém světě nezažili. Navíc se už během několika hodin stačil kouzelnický svět rozdělit na dvě poloviny. Jedna Draca Malfoye, bývalého smrtijeda, odsuzovala a nazývala ho prachsprostým vrahem. Toužili po adekvátním trestu za hrůzy, které spáchal. Druhá polovina ho spíš brala jako samozvaného hrdinu. Ostatně... Dá se na vraždu vraha dívat stejně jako na vraždu nevinného člověka? Nebyli si tím tak jistí. Vždyť jen dělal práci za bystrozory, kteří doposud nebyli schopni vypátrat a uvěznit ty Voldemortovy přívržence, kteří se po válce ztratili. A vlastně skupiny nebyly dvě, ale spíš tři. Lidé z třetí skupiny zastávali nerozhodný názor - ano, vražda jako taková není ospravedlnitelná v žádném případě, ale určitě je na světě hned líp, když je smrtijedů míň. Nemysleli si, že uprchlí smrtijedi mají na život stejné právo jako ti, co bojovali na správné straně. Jenomže Draco Malfoy sám smrtijedem byl...

„V pořádku, zlato?“ Theo položil Hermioně ruku na spodní část zad a ona sebou trhla a podívala se na něho.

Doposud totiž stála u okna v čekárně, jak tuto místnost zaměstnanci ministerstva nazývali. V rukou držela šálek kávy a tiskla si ho k hrudi, zatímco nepřítomně zírala do okna a dívala se ven na východ slunce. Do očarovaného okna a falešného světa tam venku.

Dost chabě, taky značně unaveně se na něho usmála. „Ano,“ ujistila ho a on jí to neuvěřil. Jak by taky mohla být v pořádku? Ani on není. Nikdo z nich.

Povzdechl si, sundal ruku z jejích zad a postavil se před ní, načež se svým pozadím opřel o vnitřní parapet okna. O venkovní logicky nemohl. Protože tam ve skutečnosti ani nebyl. „Mám pocit, že to nejde dobře,“ přiznal tiše a Hermiona se na něho podívala s hlubokou vráskou mezi obočím a prázdným pohledem. „Trvá to už hrozně dlouho. Zajímalo by mě, co s ním dělají.“

Měl šílený strach. Přímo ohromný. Strach prostoupil každou každičkou částí jeho těla a zabodával se do něho jako tisíce jehel. Věděl, že Draco je v prdeli tak, jak ještě nikdy nebyl. Ani tehdy po válce, kdy byl postaven před porotu Starostolce, mu nehrozil Azkaban tak, jako mu hrozí teď. Oddělení bystrozorů ho samozřejmě nemůže bez řádného stání před Starostolcem uznat vinným v plném rozsahu a rovnou mu napařit doživotí na ostrově smrti. Jenomže do Azkabanu ho můžou poslat lusknutím prstu. Ne vyloženě do jedné z cel, ale do cely vazební, která se nachází v nejvyšším patře Azkabanského vězení. Je totiž obviněn z nejzávažnějšího zločinu. Z několika vražd. A dokud neprokáží jeho nevinu, bude Azkabanským hostem.

Kudrnatá čarodějka se znovu zadívala do falešného světa za oknem, kde se zdálo být všechno v pořádku. „Víš, co s ním dělají, Theo. Podstupuje jeden výslech za druhým, snaží se z něho vyždímat informace jako vodu z hadru na podlahu. A během toho, co tohle dělají, další bystrozoři prohledávají jeho sídlo, taky Malfoy Manor a další místa s ním spojená, a snaží se na něho něco najít,“ řekla prázdným hlasem a Theo se mračil, věděl, že je to pravda. „Pokud je ještě ve výslechové místnosti, je to dobré. Až s výslechem skončí...“ Ztěžka polkla a podívala se na svého nejlepšího přítele. Nemusela poslední větu dokončit, ostatně Theo sám dobře věděl, co bude následovat, až Adrian skončí s výslechem.