Umění tolerance ✓

26. Vzestupy a pády

Theodore nebyl člověkem, který by býval nervózní. Vlastně měl pocit, že být nervózní není ani na seznamu jeho obvyklých citových stavů. Proto ho vážně překvapilo a svým způsobem i rozhodilo, že od rána nervózní jednoduše je. Chodí od ničeho k ničemu a zase zpátky, chvíli neposedí a každých pár minut na sebe jde mrknout do zrcadla, aby zjistil, jestli by mu víc neslušelo, kdyby si vlasy hodil na tu či opačnou stranu. Zjistil, že ne. Možná proto, že má vlasy krátké a moc možností účesu nenabízí. Paruku si brát nechtěl.

Pozvat Leanne na rande byl momentální nápad. Nepřemýšlel o tom, jednal z náhlého popudu, aniž by si nejdřív v hlavě stvořil obvyklý seznam pro a proti. Ne, nezačal toho litovat. Co řekl Leanne včera v noci byla pravda - vážně si ho každým dalším setkáním získává víc a víc. A to ho lehce znepokojovalo.

Za ta léta, podzimy, zimy i jara, kdy ne zas tak tajně miloval Daphné, si vůči jiným ženám všeobecně vypěstoval jakousi barikádu - jakousi neporazitelnou zeď, která chránila jeho srdce jako hradby chrání hrad. Chránila jeho srdce před ostatními, aby pro Daphné bylo úplné. Proto ho vážně udivilo, že Leanne dokázal tu zeď přelézt.

Miloval. Vážně použil minulý čas?

Je osvobozující dostat se po věčnosti ze spárů Daphné Greengrassové, jenže lhal by nejen všem okolo, ale hlavně sám sobě, kdyby tvrdil, že téměř celou noc nepřemýšlel o tom, co mu o Daphné prozradila Leanne.

Jaké by to bylo, kdyby se jeden z nich býval vyslovil? Jaké by to mohlo být? Jenomže člověk nemůže roky čekat na to, až ho ten druhý začne milovat taky. A ne každá ztráta je ztrátou...

Asi po sto dvacáté vstal z křesla a znovu vyrazil do koupelny, kde hodnou chvíli stál před zrcadlem a nepřítomně pozoroval svůj odraz.

Jo, je fešák.

Protočil oči v sloup, povzdechl si a vyrazil do ložnice, aby se oblékl, neboť za půl hodiny musí vyzvednout Leanne. Jenomže do ložnice nedošel. Škubl sebou, když se ozval domovní zvonek, a okamžitě šlehl pohledem směrem ke vstupu do malé předsíně, načež tam šlehl i sám sebe, protože pochopitelně vyrazil otevřít.

Nikoho nečekal, ale v této Londýnské čtvrti nebylo neobvyklé, že se u dveří domu objevil neznámý člověk, který něco nabízel. Theo byl už na tyto podomní prodejce alergický, ale vždycky se jich zbavil slušně. Jen v zimě schválně vykouzlil led na chodníku před dveřmi až k brance a pak se škodolibě hihňal za záclonou, když pozoroval, jak ti lidé padají a lámou si nohy. Chudák stará pošťačka si minulou zimu opravdu zlomila nohu a musela na nemocenskou. Od té doby mu nikdo nepíše.

Ano, Theodore Nott žil tak nějak napůl mudlovsky. Měl rád svět těch nečarů, což třeba Draco s Pansy vůbec nechápali. Rád chodil nakupovat do obchodních středisek, rád se díval na televizi a rád si povídal se svými sousedy.

Teď si ale s nikým povídat nechtěl a nečekaná návštěva mu spíš kazila plány. Vždyť přibližně za třicet minut má jít na své historicky první oficiální rande!

Ještě než otevřel dveře, nasadil si na obličej takový výraz, který člověku okamžitě dal vědět, že je na obtíž. Onen nepříjemný výraz mu z tváře zmizel ale hned, jakmile mu pohled spočinul na drobné blondýnce, jejíž oči byly zarudlé a skleněné.

„Theo,“ oslovila ho rozetřepaným hlasem a on zamrkal, okamžitě se vzpamatoval a v další vteřině ji už objímal za ramena a trochu vyděšeně se ptal, co se stalo. „Já... nevěděla jsem, za kým jít...“ Starší ze sester Zelenotrávníkových popotáhla nosem, zatímco ji Theo vedl do svého domu.