Umění tolerance ✓

9. Horor ve čtvrtém patře

Dvanáct minut, třicet šest vteřin a asi dvacet jedna setin. Přesně tak dlouho tady sedí a trapně mlčí. Nikdo už nebouchal, ale sem tam se ozval zvuk připomínající škrábání nehty na dveře, takže tam ti pitomci zřejmě pořád stojí, což je dost znepokojující, protože... no neměli by být spíš v atriu a tančit, když jsou na plese?

„Máš hlad?“ prolomila konečně - konečně! - ticho Hermiona a Draco, který doposud zíral kamsi do prázdna a myšlenkami byl na míle daleko, k ní líně stočil pohled.

„Máš jídlo?“

Kriticky se na něho podívala. Ne, nemá. Proto se ho ptá, jestli má hlad a k snědku mu nabídne sama sebe místo rohlíku třeba. Čím promerlina uvažuje?

„Jedno si zamapatuj, Malfoyi,“ pronesla, když se zvedla z křesla a on ji zaujatě pozoroval. „Já mám jídlo vždycky. Fakt vždycky,“ prohlásila a bosky, protože neměla potřebu se znovu obouvat, odcupitala do pravého rohu své kanceláře. Sklonila se, otevřela nízkou skříň a ulalá, kde se vzala, tu se vzala, ve skříni zamaskovaná lednička stála.

Draco pozvedl obočí. Ne proto, že ho udivilo, že má Hermiona v kanceláři lednici plnou jídla (tu on má taky, neb jídlo je život), ale spíš proto, jaký pohled se mu naskytl. Přece jen, stála zády k němu, hluboce skloněná a špulila na něj svůj mudlovský zadek v krátkých uplých šatech, což jí zřejmě ani nedošlo, takže...

„Co to je tam úplně dole?“ zeptal se zastřeně a ani nemrkal, když ji nepřetržitě pozoroval.

„Cože?“ zamumlala, sklonila se ještě níž a Draco se spokojeně ušklíbl, když mu poskytla pohled ještě lepší, než očekával.

Teď by ji mohl nějak zmanipulovat, aby třeba udělala stojku, ne? Nebo roznožku. A co možná nejlíp, mohl z ní udělat roztažnožku. Soukromou, jen pro něj.

„Tak co si dáš?“ zeptala se, narovnala se a otočila se směrem k němu, načež povytáhla obočí, když jí pohled padl na blonďáka, který pohodlně seděl v křesle, loktem se opíral o opěradlo, bradu měl podloženou a nepřítomně ji pozoroval s přimhouřenýma očima. „Malfoyi!“ křikla na něho a on sebou trhl, zamrkal a probodl ji pohledem.

Rychle zahnal myšlenky na to, jak jí třeba omylem roztrhne ty titěrné šaty. Omylem. Prostě k ní přijde a roztrhá je na cáry, rozcupuje je v zubech. Pak jí samozřejmě koupí nové, není zmetek, ale... Jaké spodní prádlo nosí? Nebo... Nenosí žádné?

„To je jedno,“ odsekl odpověď na její předchozí otázku a ona zakoulela očima, tentokrát si k malé lednici dřepla a začala z ní tahat všechno, co bylo čerstvé a ještě poživatelné. „Proč Hale, proč ne já?“

Hermioně popadaly obložené sendviče v obalu na zem spolu s jakousi limonádou, kterou vytasila z hlubin lednice, když se narovnala. „Zatraceně...“ zasyčela a aniž by se k němu otočila, znovu si dřepla a sesbírala všechno, co jí spadlo.

Co to je do háje za otázku?! A jak na ni může vybafnout s něčím takovým, aniž by ji nejdřív upozornil? Malfoy na to jde teda hopem...

„Možná proto,“ promluvila, když se i se sendviči postavila a vyrazila ke stolku, u kterého seděli, „že máš ženu a-“

„Přítelkyni,“ opravil ji, čímž ji hrubě přerušil.

Zpražila ho pohledem a položila jídlo na nízký stolek. „Přítelkyni, kterou chceš požádat o ruku,“ upřesnila s nepatrným úšklebkem a posadila se. „I kdybych o tebe měla zájem, což nemám, tohle by byl krapet problém, nemyslíš?“

Mluvila docela poklidně a vyrovnaně, ale byla nervózní jak Neville ze Snapea - budiž mu země lehká. Netušila, co se jako stalo, že zapluli do těch fantasmagorických vod a řeší něco naprosto nereálného, ale když u tohoto tématu jsou, proberou ho. Ať mají jednou pro vždy klid. A nebo ještě větší průser.