"Už tam budeme?" zeptala jsem se svých rodičů už asi po stopadesáté. Máma si povzdechla a stejně jako sto čtyřicet devětkrát předtím mi odpověděla: "Ne, Clare, ještě tam nejsme, a neptej se prosím pořád, až tam budeme, tak my ti řekneme, ano?" Já tedy poslušně kývla, ale stejně jsem věděla, že se jí za pár minut zeptám zase.
Abych vás uvedla do děje, momentálně sedím v autě spolu s mými rodiči a jedeme na oslavu mých 15. narozenin. Ale rodiče mi samozřejmě nemohli říct, kam jedeme, nebo co tam budeme dělat, protože jsou to přece moje 15. narozeniny, a ty má mladá dívka jen jednou za život, nebo jak to taťka říkal. A prý na mě čeká to největší překvapení, které jsem za celý svůj život viděla. To mě samozřejmě taky vytáčelo, protože nesnáším překvapení, ale i přesto, že to rodiče ví, mi nic neprozradili.
"Mimochodem, už jsem ti říkal, že ti to sluší?" zeptal se mě můj táta, a já navzdory tomu, že to je jenom můj táta, zčervenala, protože komu by nelichotilo, kdyby mu někdo opačného, pro někoho stejného, pohlaví lichotil, že. Pak na mě znovu promluvila mamka: "Nemám pustit radio?" Na chviličku jsem se zamyslela, ale nakonec jsem kývla. Mamka tak tedy učinila, a z rádia se začaly linout tóny z jedné divné skupiny, kterou moje nejlepší kamarádka žere, stejně jako téměř celý zbytek světa, ale já je prostě nemusím. Tedy ne ty jejich písničky, ta)y se celkem dají, ale to jejich vystupování, je jim 23 a chovají se na 15. Pokud jste hádali, že to je One Direction, tak jste uhodli. Konkrétně písnička, kterou mi moje nejlepší kamarádka Diana neustále pouští, kterou mám celkem ráda - Story of my life.
Zrovna když hraje pasáž, kde má Neill, Naill , nebo jak se jmenuje, sólo, když se na nás ze zatáčky vyřítilo šílenou rychlostí auto. Stihla jsem jenom na tátu, který byl za volantem, zakřičet: "Tati, pozor!," ale už bylo pozdě. Auto do nás plnou rychlostí narazilo. Vidím, jak se tátovy pás zařízl do ramene, ale zůstává v autě, na rozdíl od mojí mámy, která proletěla předním sklem, protože neměla pořádně dopnutý pás. Vyděšeně zakřičím.
Co se dělo se mnou samotnou nevím, jenom vím, že jsem viděla rozmazaně, takže jsem nedokázala přesně určit, co se venku děje. Jenom vidím siluetu člověka, jak jde směrem k nám, a pak už mám všechno v mlze. Cítím jenom příšernou bolest po celém mém těle.
Ahoj lidi! Tak tady mám přepsaný prolog k téhle knížce! Doufám, že se vám bude líbit! Užívejte si další kapitoly a ahoj!Vaše Mia
ČTEŠ
More than this
FanfictionMoji rodiče přede mnou měli jedno velké tajemství, které mi měli odkrýt na oslavě mých 15. narozenin. To už mi ale bohužel nikdy nepoví, protože po cestě na oslavu jsme měli nehodu, a když jsem se vzbudila na nemocničním pokoji, řekli mi, že jsem j...