More than this

26. kapitola - jak čas plynul

Jak čas plynul, začala jsem si zvykat, že se se mnou Louis nebaví. Ne, že bych s tím byla smířená, ale jsem už zvyklá. Abyste ji rozuměli, od mých šestnáctých narozenin uplynul už téměř měsíc a Louis mi pořád neodpustil, že jsem mu, podle jeho slov, lhala do očí, podél mého názoru, řekla pravdu. Kluci se sním občas vidí na zkoušce, při rozhovoru, či tak, ale já jsem tabu, čili zakázané téma. Kluci s ním párkrát zkusili promluvit o o mě, ale on to vždy nějak smetl ze stolu. I když se ho na to ptají novináři, buď je ignoruje, nebo na ně odpoví nějak vyhýbavě, takže nevím, co si o mně v tuhle chvíli myslí. Pravděpodobně to, co mi řekl předtím, když jsme se videí naposledy.

Jak už jsem řekla, zvyklá jsem si na to, ale čas do času mi do hlavy naskočí naše společné vzpomínky a moje zlomené srdce se znovu ozve. V takovém případě se podle Niallových rád vyzpovídám medvědovi Williamovi, a ano, pojmenovala jsme svého obrovského plyšového medvěda William, schválně jestli víte proč, podle Louisova středního jména. Pořád ho totiž miluji, já vím, zní to jako jedno velké klišé, a oko to tak i je, ale Louis je láska mého života. Vím, že Louis je můj Romeo, otázkou je, jestli i já jsem jeho Julie.

Každopádně, svěřují se Williamovi a nebo dělám něco, o čem zatím nikdo neví. Skládám své vlastní písničky. Ani, tohle myslím naprosto vážně. Pokud si říkáte, ta bude skládat písničky na úrovně stejného klišé, jako je její život, máte pravdu. Většina z nich je depresivních,  o zlomených srdcích, já vím, je to to největší klišé, o kterém jsem mohla psát, ale mně to pomáhá, a nebo se jedná o písně nadějné, tím myslím, že v nich zpívám o naději na to, že jednou budu s láskou svého života, já vím, druhé největší klišé o kterém jsem mohla zpívat, ale tak co, jak už jsem řekla, mě to pomáhá. Jelikož ani jeden z těch textů není nijak moc dobrý, nebudu je vám sem psát ( poznámka autorky: jojo, určitě to tak je, není to tak, že ve skutečnosti žádné nemám😀). Jestli si říkáte, a proč si je neukázala klukům? Je to  naprosto stejného důvodu.

V téhle chvíli jsem sama doma, sedím na své posteli s kytarou v ruce a zase skládám. Tentokrát je to píseň o naději na lásku, která je jako oheň , oheň, který nikdy neuhasne, lásku, která je jako strom, který nikdy nespadne, protože má tak silné kořeny a o lásce, která je vášnivá (nijak úchylně!😄) a všechno překoná, která je nehynoucí, klidná a zároveň divoká. Pomalu jsem si vybroukávala text, občas zahrála do rytmu nějaký jednoduchý akord, nemyslete si, já neumím zas tak dobře hrát, a užívala si ten moment. Dohrála jsem a zaslechla něco,  v co jsem doufala, že ti nikdy neuslyším. Byl to hlas...

Ahoj! Doufám, že se vám dnešní trochu kratší kapitola líbila, určitě mi dejte vědět svým hlasem či komentářem, stejně tak pokud vám přijde, že můžu něco vylepšit, taky mi to napište prosím, budu moc ráda. Mimochodem, děkuji vám za téměř 4K přečtení! Já vím, že vám děkuju pořád, ale on je to vážně skvělý pocit, vědět, té se vaše tvorba někomu líbí. Takže vám ještě jednou děkuji a ahoj!

Vaše Mia