Modrá záře

VI.

Říjen, 1983

„To tě to pořád baví?“ zvedla levé obočí. "Ženský měníš jako ponožky... Svedeš je, vyspíš se s nima a už je nikdy nevidíš."

„To je účel, zlato." Pokrčil rameny. Snad ji spravoval s nejzřejmější informací pod sluncem.

„Všechno, co oddaluje odhazování oblečení tě zdržuje, co?" Nakrčila nos v opovržení. „Copak si myslíš, že ony si neslibují z noci s tebou víc?"

„Proslovy ohledně vztahů od tebe." Propukl ve smích. Mravokárné přednášky od striptérky... Zajímavé. „Zkus se radši zeptat takhle: slibujou si od noci s tebou něco víc?"

Svraštila obočí v zamyšlení. Ovšemže ne.

Po její krátké odmlce prohlásil: „Vidíš. Sama sis odpověděla. Dobře víš, jak snadný je se na někoho vysrat, když na tebe za rohem čeká někdo další, kdo je třeba ještě víc sexy..."

Slovy neplýtval. Měla tu čest s mužem činu. Pokaždé když však něco vyslovil, docházelo jí, jak podobní si jsou. Co jej však přesvědčilo o tom, že je neodolatelný, nechápala. Kdo byl, aby měl o své osobě takové mínění?

„Mně to ale nevadí, zlatíčko. Jsme jenom lidi a je těžký tomu odolat. Nezáleží pak na tom, kolik jsi jich už měla. Vidím, s jakejma chlapama ses scházela," poznamenal jízlivě a pohledem sjel veškeré osazenstvo baru. „Já jsem první muž, kterýho vidíš." Ukázal na sebe ukazovákem. „Bejt to na mě, už jsme dávno někde v motelu, kde bych o tom přesvědčil každou část tvýho těla... Ale co je s tebou, zlatíčko?" Medovým hlasem reagoval na její tvář, v níž zkameněla arogantní maska. „Moc dobře vím, že nejvíc se bojíš toho, že tě dostanu. Nikdo se tě totiž nedotýkal tak jako já."

Stačilo pouze vyslovit nahlas, co v jejích očích viděl od samého začátku. Touha spolu s výjimečným sebezapřením, jež se snažilo jiskru, jakou v ní křesal, uhasit. Skrývala ji za povýšením, nicméně s každým dalším jejím pokusem o uhašení plála intenzivněji. Až se z ní stal plamen. Pomsta byla sladká. Ona jej připravila o slova nesčetněkrát. Pro jednou to dokázal on.

Jeho oči ji v napjatém očekávání odpovědi propalovaly. Těžko uvěřila samozřejmosti, s jakou vyslovil city, které se v sobě snažila pracně úkryt. Nahnala jí růž do tváří a ona tak pouze děkovala, že šero baru poskytne jejímu studu úkryt.

Nedokázala se slovně bránit. Neotálela proto a jedním ladným pohybem se z jeho klína postavila na nohy. Tušila, že by stačilo jen o pár okamžiků déle roztála by.

Při snaze o rychlý odchod, ji pohotově zachytil za zápěstí. Stále se jejího zoufalství nenabažil. Neochotně k němu sklopila pomněnkové oči.

„Pusu na dobrou noc si nezasloužím?" Snažil se působit nevinně, nicméně odlesk zlomyslnosti v jeho očích se nedal nepřehlédnout.

„Toužíš snad po polibcích z vděku?" odsekla. Její hlas byl hrubší než sama tušila. Nebyla to však jistota, která mu dávala onen drsný tón, nýbrž neklid, který jí dýchal za krk.

Svůj stisk povolil, čímž jí usnadnil, aby se vysmýkla.

Sledoval její vlnící se boky, pomalu se vzdalující postavu a neubránil se spokojenému úsměvu.