Modrá záře

XV.

Červenec, 1984

„Otevři."

A opět tam stál. Pěstí bušil do dveří s nápisem 
vstup zakázán, odmítaje odejít. Druhá strana na jeho vzrůstající vztek reagovala pouze vzdorovitým tichem.

Urazila se.

Na bůhví kolik týdnů se vypařil, aniž by se slovem o čemkoli zmínil. Podruhé. Poté do Modré záře suverénně nakráčel a snad očekával, že jej přivítá stejným způsobem jako při onom posledním velkém návratu.

Tehdy nebyl svědkem ničeho jiného, než chvilkové slabosti, kdy doutnající touha znovu vzplála jeho nenadálou přítomností. Snad se na její zoufalství vynadíval dostatečně. Znovu již nepodlehne.

„Nezahrávej si, zlatíčko," zachraptěl rázněji.

Jeho hlas zněl jako staré rozladěné housle. On se podobně také cítil. Vysílený a podrážděný. Pohár jeho trpělivosti se začal podobat sklenici s ginem, bez níž nebyl posledních pár neděl k zastižení – přetékal. Agrese se začala vymykat kontrole. Kdyby mohl svému vzteku nechat volný průchod, dveře by pravděpodobně vyrazil a nevybíravým způsobem si ji vzal. Nicméně úsudek ještě zcela zatemněný neměl, neboť si byl vědom, že podobným jednáním by u ní nepochodil. Byla jako kočka, když chtěla, přišla bez žádání. Pokud ji ale někdo nutil do něčeho, co sama nechtěla, akorát na něj zasyčela a dál jej ignorovala. 
Velmi dobře uvědomoval, že zatímco v něm se začíná vařit krev, se ona za zavřenými dveřmi královsky baví. Vyvést jej z míry, vidět ho rozezleného a smát se.

„S někým přece musím, ne?" zapředla medovým hlasem, který dokázal pohladit a zároveň bodat jako nabroušená čepel.

Stačil jediný pohled a spatřila vrásky, jež únava vepsala do jeho tváře. Ani arogantní zevnějšek už nesděloval hrdě světu, že legenda se vrátila, namísto toho se pouze snažil zakrýt stopy vyčerpání. Nezkušené oko by nepostřehlo rozdíl – stále by vidělo toho muže, jemuž svět ležel u nohou. Avšak ona vycítila příležitost jej ponížit. Stejným způsobem jako on ji před čtyřmi měsíci. Tehdy ji v baru nalezl v podobně politováníhodném rozpoložení. Téměř v slzách a s vysokou hladinou alkoholu v krvi.

Právě proto zprvu jen stěží odolávala touze zanechat tance a rozeběhnout se za ním. Nohy by mu obtočila kolem boků a on by ji musel do motelu vynést, jako naposledy slíbil. Přičemž by se celou dobu tiskla k jeho hrudi a slyšela by jeho rychle bijící srdce, což by jí dokazovalo, jak moc po ní prahne.

Avšak namísto toho si nalhala, že ji těší jej v podobném stavu vidět. Pročež se ihned po dotančení svižným krokem, za klapotu vysokých podpatků, odebrala do šatny. Okázale práskla dveřmi a zamkla za sebou.

Jak hloupé divadýlko.

Ona však vytušila, že toho večera udělá vše pro to, aby jí měl. Nebude ji pokládat za samozřejmost. Pokoří se. Jen to, že za ní přišel, bylo pod jeho úroveň.

„Otevři mi a já tě zachráním," prohlásil a zároveň vzbuzoval pocit, že taková nabídka se neodmítá. 

U ní však vyvolala smích. Úplně paličatá.

„A před čím jako?" vyfoukla cigaretový kouř vzhůru a nedopalek natiskla s tichým zasyčením na dveře, za nimiž již tři čtvrtě hodiny stál on.

„Před tím, co ti udělám, když mě dovnitř nepustíš."

Kdy mu dojde, že po jeho už nebude?

A ačkoli jí lákala představa toho, co by provedl, kdyby pokračovala ve své výsměšné hře, za tichého lupnutí zámku, odemkla.

Když se před ní vynořila vysoká mužská postava, s koutky úst povytaženými v drzém úsměvu, nekonečné vteřiny jej si pouze zkoumaným pohledem mlčky přeměřovala.

„Už ses vynadívala?"

„Jen přemýšlím, jestli ti chci jednu vrazit nebo tě ošukat."

Uchechtnul se a přiblížil se o krok k ní. „Tak mě nech vybrat."

Dveře opět zaklaply.