Modrá záře

VIII.

Ženy se pokoušely upoutat jeho pozornost, jak jen mohly. Sporým oděvem jejich snahy začínaly, přes doteky pokračovaly a u vloupávání se do jeho bytu, končily. Že by snad úskalí povolání? Možná. Velmi rychle se mu ale přizpůsobil a obrátil jej ve svůj prospěch. Činil tak pokaždé, když se pravidla hry změnila.

Bezpáteřní.

Aby mezi nimi přežil, musel hře porozumět. Jedině tak při ní mohl podvádět. Tajemstvím výhry byla totiž vždy faleš.

Většina jeho milenek byly jeho obdivovatelky. Schopny vytrpět cokoliv, dokud měly pozornost svého idola. Díky této jejich ochotě si mohl splnit řadu tužeb, jaké by se zdráhala vyplnit i kdejaká žena lehčích mravů.

Dalo by se říci, že byly jeho osobou doslova posedlé... To mu však nebránilo zároveň je urážet. Jak by si mohl vážit někoho, kdo si neváží ani sám sebe? Mohl je ponižovat, hanit a ony si i beztak zachovaly ten samý oddaný (nebo snad hloupý?) výraz v rudých rozvášněných tvářích.

Mnoho slov a žádné činy. Jejich výkony byly vesměs podprůměrné. Když už se tedy nemohl těšit z kvality, musel z kvantity.

Ani tři dívky ale nebyly schopny ji nahradit. Obdivné pochlebování fanynek byla prázdná slova, stejně tak jako okamžiky plytkého vzrušení, které jakmile pominuly, nezastavily představy jejích doteků, křivek a tónu hlasu, s jakým jej oslovovala.

Vzpomínal na onen strach spolu s pohrdáním, s nímž pokládala otázky o jeho zásadách nebo záměrech s ní.

A přeci ji svést bylo komplikovanější než dostat do postele ty ženy, s jakými si obvykle zadal. Ty, které každé jeho gesto, spolu se slovy, hltaly jako člověk v pekle ledovou vodu. I ta striptérka měla více sebeúcty než ony!

Jak jen jsou schopny se pokořit pro peníze? On znal odpověď: zcela. Pro ně byl především chodící peněženka. Přeplněná kožená peněženka, která měla na svém líci vyvedené jméno věhlasné značky. Zkrátka bankovka s atraktivním zevnějškem...

Kdežto když byl s ní, nebylo nutné si na něco hrát. Ona nepředstírala, že peníze nechce, on se netvářil, že neví, že je potřebuje. Jakmile se však oddali vášni, šlo jeho bankovní konto stranou. Z placení před a po jejich schůzce se stalo spíše formální připomenutí, že se mezi nimi jednalo o obchod, nikoliv o vztah. Alespoň ne v pravém slova smyslu.

Nebrával ji na večeře, ztrácel by tím čas. Nenechala se obdarovávat drahými cetkami. Za peníze, jež jí dával si je mohla koupit sama. Nešeptali si sladká slova, ani jeden jim nevěřili. Avšak city, které k sobě chovali byly upřímné. Co na tom, že nikterak hluboké? Vášeň, jakou jeden pro druhého měli se nevyskytuje ani mezi mnohými zamilovanými páry.

Pomohla mu uvědomit si jeho přirozenou touhu dobývat. On to potřeboval, ona mu to dopřávala.

Každý návštěvník Modré záře by dal poslední cent, aby mu věnovala svou přízeň. On pro ni nemusel udělat téměř nic. Tehdy stačil pouhý pohled a sama za ním přišla. Dokázal být velice přesvědčivý. Nebo si alespoň myslel, že je to díky tomu... Avšak na potěšení, které v sobě skrývala – po kterémž prahl, vždy mu jen dovolila nahlédnout. Sotva se však přiblížil, aby se jí dotknul a vzal si ji tak, otevřená brána se zavřela. Marně narážel do hradeb, jakými se obestavěla.

Nepřístupná a nedobytná. To však nebyly jediné její vlastnosti, které ho k ní přitahovaly. Večery, jež trávila v jeho náručí se nesly i ve jméně rozpaků, které ji s ním často zastihovaly. Mísily se spolu s přirozenou drzostí a ona jej tak nutila odhalovat bílé zuby v blažených úsměvech. Máloco jej totiž dokázalo vzrušit tolik jako žena napjatá jako struna.

Veškeré struny v ní rozbrnkával, jako když poprvé hrál na kytaru – opatrně a s rozmyslem. To až postupem času, jakmile věděl, jakým tlakem na ně může působit a jak dlouho vybrnkávat, aby stále vydávala tóny čisté, začaly být jeho doteky naléhavější. Když si byl jistý, že nástroj spolupracuje, pokračoval ve skládání melodií, jimiž prokázal, že je ve svém umění skutečně precizní. Pokud však chtěl na nástroj zahrát své životní dílo, složit mistrovskou skladbu, bylo nutné prokázat, že má nad instrumentem absolutní moc. Že jej dokáže rozladit nebo dokonce hrát na nástroj zcela jiný a poté se ke kytaře vrátit, opět polechtat její struny a přimět ji hrát čistě, jako by od ní nikdy neodešel.

A ona bude hrát libozvučnou píseň.