Modrá záře

VII.

Leden, 1884

„Proč se neusmíváš?"

Seděla na jejich obvyklém místě. Sama. Kouřila cigaretu a pomalu upíjela ze sklenice s ginem. Nikdy nevěřila, že klesne na takovou úroveň. Hořká chuť nápoje jí sice vázla v hrdle, ale připomínala každý jeho polibek. Dokonce ucítila i onu kapku sladkého pohlazení na konci doušku.

A když už se zdálo, že omamný pocit jeho přítomnosti vyprchal, napila se znovu. On sice stále nepřicházel, nicméně jí celá zoufalá situace, s přibývající hladinou alkoholu v krvi, připadala směšnější.

Z myšlenek jí vytrhl onen hrubý hlas.

Hleděla do prázdna, ani nepocítila, že se do ní vypijí další z řady hladových pohledů.

„Taková hezká holka... Takhle sama," pokračoval úlisným tónem.

Její ignoraci nebral na vědomí a sedl si vedle ní.
Položil jí oteklou ruku na stehno a jakmile viděl, že se nebrání, sunul ji výše.

Zajímavé. To, co jemu tolik odpírala teď nabízela obtloustlému chlapovi se zlatým prstenem.

Osahával ji a hladil. Upocené ruce klouzaly po porcelánové pokožce a neúspěšně se v ní pokoušely zažehnout jiskru.

Zatímco doteky tohoto lascivního muže v ní evokovaly pouze odpor, jeho doteky v ní probouzely cit, který ji znepokojoval mnohem více – dávno zapomenutou vášeň. Jakmile na ni sáhl, krev jí vřela v žilách a nemohla se ubránit hříšným myšlenkám. Desítky nocí v náruči bezpočtu milenců se zdály promrhaným časem v porovnáním s okamžiky touhy, jaké zažívala, jakmile jeho ruce cítila na svém těle. Dívka, jíž ostatní platili za své vzrušení a rozkoš, teprve s ním zažila první záchvěv blaha.

Proč se ale tak dlouho neukázal? Večery se zdály být nekonečné. Marně čekala, až zachytí jeho pár žhnoucích očí. Omrzela jej snad? Hra nedostupné překročila únosnou mez a on se rozhodl, že si najde takovou, jež mu dá, co od ní několik týdnů nezískal. Nestála mu snad za tu námahu?

Nevěřila. Nebyla taková, která by mu dokázala dát vše, co ona. On to též věděl. Alespoň v to pevně doufala. Byl rozhodnut, že ji dostane a on svá rozhodnutí neměnil. Jinak by se nevracel.

Věděla, že po ní touží, že byl stvořen pro ni. Aby ji uspokojil, aby ji zbožňoval.

Nezáleželo jí na tom, zda na něj doma čeká manželka nebo jestli tou dobou, kdy ona s falešným úsměvem tančí na pódiu pro sebranku ubožáků, uspokojuje jinou. Netoužila po věrnosti. Vlk přeci musí žrát... Nebylo důležité ani kdy se vrátí. Kdyby chodil pouze za ní, znamenalo by to, že o něj žádná jiná nestojí. Co s takovým mužem?

Ona jen věděla, že jej každá omrzí, jelikož mu nemůže dát vše, po čem toužil. Ona toho schopna byla. Dostal by z jejího těla vše, co by si přál.

Bože, jaké to zoufalství. Nedokázala si to připustit. Žila v domnění, že to není stesk, co ji trýzní, nýbrž touha.

Přiměl ji litovat, že se mu neoddala, a ani se u ní nemusel nacházet.

I přes všechen žal však neztrácela tvář. Nevypadla z role. Dodržovala své dekórum ledové královny Modré záře, na níž nikdo nesáhl, pokud tomu tak nechtěla. Žádný muž z ní nemohl spustit oči. Zástupy jich stálý pod pódiem jen, aby se na ni mohli podívat. O jednoho míň či víc. Záleží snad na tom nějak? Dovolila si pochybovat. Ona jej nepotřebuje, sám se připlazí zpátky.

Sebevědomí, jež si vzpomínáním na večery s ním srazila, jí doteky jiného, jakkoliv odporné, vrátily. Pořád po ní touží desítky dalších.

Korpulentnímu nemravovi již však pouhé sahání nestačilo. Nestřeženého momentu využil vilný muž v laciném obleku během mrknutí oka. Omámená svými myšlenkami a alkoholem, ani nepostřehla, že se jeho slizké rty přisály na ty její.

Jazyk dobývající se do jejích úst ji probral z transu, v němž se, vlivem víru emocí, octla.

Snaha vymanit se z jeho sevření selhávala. Využil hrubé síly, aby ji pod váhou svého rozměrného těla uvěznil.

Primitivní pudy zmítaly každým, kdo pod rouškou tmy do baru proklouznul. Ovládala z toho důvodu nespočet způsobů, jak projevit nesouhlas s chováním mužů, které poháněl nezřízený chtíč. Mezi ně patřily i takové, během nichž si mohli na těle způsobit vážnou újmu.

Koleno mu přitiskla k rozkroku, čímž se jeho poklad, byť nebyl nijak zvlášť cenný, octl v jejích spárech. Postavila jej před hlaveň nabité zbraně, na jejíž spoušti měla přiložený prst.

„Co je? Mám si s tebou užívat, ale nesmim na tebe šahat?" procedil skrz zaťaté zuby.

Svraštila obočí a zahleděla se do jeho korálkových oček. Proto k ní přišel. Její šéfové si opět přičichli k penězům. Jen proto, že s jedním trávila večery, předpokládali, že se bude nabízet každému. Fakt, že se první nedostavil již dva měsíce, nehrál roli. Byla tanečnice – umělkyně, byť velice svérázná, žádná běhna.

Ten muž se šeredně mýlil, pokud předpokládal, že se nechá prznit za sto dolarů, které jí strčil pod krajky.

Tlak na jeho rozkroku, při jejím zamyšlení, povolil, proto ze sebe dostal poslední vilná slova: „Ale no tak, nebuď tak zlá. Usměj se na mě."

„Budu se usmívat, kdy se mi zachce," sykla jako zmije varující před útokem a téměř mu na chloubu klekla.

Vyschlo mu v krku. Byl hostem mnoha barů a když se doslechl o Modré záři, o prohlášení, že v ní tančí ty nejpřitažlivější ženy, nezaváhal. Neměl ale ponětí, že se s půvaby, jimiž oplývaly, pojí i nehorázná drzost.

V tom pajzlu jej už nikdy nikdo neuvidí! Byla sice pravda, že krásnější tanečnice by jinde stěží pohledal, avšak mu jejich vzhled nebyl přednější, než vlastní úd.

Naposledy v údivu pohlédl na dívku, jež se mu vzdalovala.

Nerušeně v sobě nechala zmizet zbytek toho levného nápoje a s hlavou hrdě vztyčenou odkráčela do zákulisí.