Modrá záře

XI.

Březen, 1984

Kdy naposledy o něco podobného žádala?

Tak daleko její paměť nesahala. Rozšířené zornice upírala vzhůru k němu, hladový odlesk jeho očí a trhavý dech jí ujišťoval, že vše dělá správně.

Nepatrnými pohyby jí vycházel vstříc a zároveň s prsty zapletenými v jejích vlasech ji ovládal jako marionetu.

Působilo mu obtíže připouštět si, že je skutečná. Dokonalá postava, podmanivý pohled a ústa hodna polibku. Byla pouhou fantazií? Nezatěžovala jej svými starostmi, nepožadovala něžnosti. Až moc perfektní, na to, aby to byla pravda. Její zpilované nehty se mu zarývaly do boků a půlměsíce na jeho kůži mu dokazovaly, že je stejně skutečná jako noc, z níž přišla.

A čím blíže byl agónii, tím její sebedůvěra vzrůstala. Jeho zoufalství bylo v jejích spárech, přičemž ona s ním nakládala bez sebemenší úcty. Opět jej připravila o slova, nicméně za použití zněla odlišných prostředků než kdy dříve... Když spolu s tlumeným výkřikem a její pomocí dosáhl svého vrcholu.

Zmožen vyčerpáním dopadl do měkkých polštářů. Ona svou hlavu opřela o jeho hruď, jež se stále třpytila potem. Vnímala pouze vzrušení, která z jeho těla sálalo.

"Tohle, co děláme je zvrácený," svraštila obočí, avšak v tváři jí seděl rozverný úšklebek. "Ale měls pravdu. Ještě nikdy se mě nikdo nedotýkal tak jako ty." Vířila tmavé chloupky na jeho hrudi se zamyšleným výrazem. "Jak se jmenuješ?" zeptala se do tmy. Téměř ani neočekávala odezvu. Jeho dech byl klidný a pravidelný. S mírným zklamáním předpokládala, že usnul.

"Proč to chceš vědět?" zamumlal. Zjevně se ocital na hranici sladké dřímoty a jen nedávná barvitá vzpomínka, kdy před ním dívka klečela na kolenou, jej držela bdělého.

"Abych měla čí jméno sténat." Pokud se od něj měla cokoli dozvědět, bylo nutné hrát podle jeho pravidel, kdy z jakékoli vážnější debaty uniknul přidáním erotického podtextu.

"To ti ale nemůžu říct."  Jazykem začal mapovat její hruď. V této hře nemohla být lepší. Hrál ji déle než ona.

"Jak to?" Neplánovala se vzdát, ačkoliv jeho doteky soustředění se na zisk informací neusnadňovaly.

Klesal.

"Protože s vyslovením mýho jména přicházejí ty největší zvrhlosti, jaký si dokážeš představit." Jeho dech ji zalechtal na podbřišku

"Například?" procedila skrz zuby, přičemž zavlnila pánví.

"Přesně ten důvod, proč za mnou ženský lezou. Peněženka narvaná prachama." Zaťala mu nehty do ramen.

Existovaly dva způsoby, jak přimět ženu přestat pokládat otázky... Jednoho z nich v ten moment využíval a ten druhý, ten prozatím nikdo neobjevil.

Ret uvěznila mezi předními zuby, nicméně nezabránila úniku jednoho stenu.

Nepotřebovala jméno.