Modrá záře

X.

Březen, 1984

Seděla v zákulisí a na ústa nanášela již několikátou vrstvu rudé rtěnky. Díky ní, v kontrastu s bledou pokožkou, tvořila dokonalý obraz anděla. Ovšem toho, jehož Bůh za neposlušnost vykázal z království nebeského na místo, které slunce nikdy nepolíbilo svými životodárnými paprsky. Modrá záře.

Už řádku měsíců žila v přesvědčení, že v sobě již nemá ani špetku ctnosti. Jak jen se mýlila. Zjistila, že do noci s ním, byla prakticky ztělesněním čistoty.

Při té myšlence nezabránila rtům, aby se zvlnily do širokého úsměvu. Nalezla to místo, v němž necítila stud. Naposledy pohlédla do zrcadla, aby se ujistila o bezchybnosti svého zevnějšku. Koketně na sebe mrkla a elastickou sukni povytáhla o kousek výš.

Při prvním kroku ze dveří, jejichž nápis hlásal vstup zakázán, jí dvě ruce obemkly pas. Muž ji stáhl do svého náručí. Prameny jeho dlouhých vlasů ji lechtaly na odhalených zádech a k jejím uším dolehl tichý smích.

Otočila se na podpatku, aby mu mohla pohlédnout do očí. Jeho příchod očekávala každým večerem stále dychtivěji. Tanec rozptyloval tělo, avšak to i přes nespočet doteků zůstávalo chladné. A jediný, kdo v ní jiskru dokázal vykřesat a umlčet řvoucí duši, jež prahla po jeho příchodu, se neukázal.

„Hádej, kdo na tebe má dneska hroznou chuť," zamumlal do polibku.

Povytáhla obočí. Smál se někdy před ní takto? Ještě ho neviděla v tak dobré náladě. Jeho tvář s ostrými, dalo by se říci, že i lehce nepravidelnými rysy, v sobě měla vždy cosi neúprosného. Pokud ji křižoval úsměv, byl plný ironie. Tehdy mu však jiskry šlehaly z očí v tváři hrál úsměv nedočkavý.

„Napovím ti." Pravicí bezděčně kopíroval její křivky. „Napovím ti. Přestává ho bavit schovávat erekci a kouká na tebe."

„Drahoušku, právě jsi popsal všechny chlapy kolem mě... Ale pokud tím nemyslíš je, v čele s tím úchylem s rukou na poklopci támhle u stolku, tak ti s ní klidně hned pomůžu," skousla si ret a pohladila jej po hladce oholené tváři.

„Tady ne." Zastavil jí hbité prsty. „O čem lidi neví, to nemůžou zkazit."

Z první návštěvy motelu si ani nevzpomínala, že by vycházela schody. Při druhém zavítání však ani nestihla vystoupat do prvního patra, když měla jeho postavou natisklou na své, přičemž si mu prsty pohrávaly s nařasenou látkou dívčiny sukně.

Než stačila vyjít do druhého mezipatra, přišpendlil ji ke stěně přímo vedle požárního hlásiče. Doteky se staly naléhavější. I jemu samému se uplynulých pár dní zdálo nekonečných. Každá sekunda se stala drahou, když ji měl opět ve své blízkosti.

Vlnité vlasy, které jí spadaly až po lopatky, odhrnul z útlého ramene. Mohl se tak lépe dostat ke krku, na němž jazykem zanechával fialové skvrnky. Tak se alespoň na první pohled jevily všechny neřesti, jež vyšeptával řečí touhy. Jaký pubertální počin... Jednalo se však o jediné jeho znamení, jaké z ní nemohlo být smyto vodou, jako například jeho vůně, ale pouze časem.

„Ještě teď jsem od minule slabá v kolenou. Jestli se to bude opakovat, příště už ty schody nevyjdu," zavrčela, když si jej přitáhla za zátylek blíže k sobě.

„Tak si tě sem vynesu," vydechl polohlasem.

Ona teprve pozná, jaké to je, nemoci se ani postavit na nohy.