Modrá záře

V.

Říjen, 1983

Její slova stále slyšel.

Přišel, aby ji dostal.

Musel se smát. Měla totiž úplnou pravdu, po ničem jiném netoužil. Netušila však, že on není jako ostatní. Neplánoval se vzdát po prvním neúspěchu.

Její drobné tělo se pod jeho dotekem tetelilo. Ruce měla zapletené v jeho dlouhých vlasech a prohrávala si s nimi.

Hleděl do jejích očí. Hledal v nich to kouzlo, jež ho tolik vzrušovalo.

„Proč jsi tady ty?"

Nad jeho dotazem překvapeně povytáhla obočí. Napila se z vlastní číše a tekutina chutnala po pelyňku.

Co po ní chtěl? Slyšet její životní příběh? Zabývat se vším, co mohlo být? Rozebírat staré rány a minulost, kterou beztak nezmění? Onehdy měl vážně pravdu – mluvení zdržuje, unavuje a hlavně nic nepřináší. Neměla zájem o hru na zlomenou tanečnici a jejího hodného ochránce.

Jenomže on nikdy nebyl hodný.

Koutky jeho úst se zvedly do zlomyslného úsměvu. Role se vyměnily. Sama ho již tolikrát vyzpovídala a nyní si myslí, že jí dovolí, aby dala svému chtíči volný průchod?

„Sem je tě škoda, nezdá se ti?" neustával ve vyptávání. „Máš na víc." Užíval si, když ji mohl podobným způsobem trápit a její potlačované steny nevnímal.

Podrážděne vydechla.

„Teď si nechci povídat já." Dále se věnovala jeho krku, na němž vytvářela horkým jazykem mokré cestičky.

„S tím, co se mnou děláš... S tím jsi povýšila, zlatíčko, mohla bys bejt třeba prvotřídní štětka nebo aspoň tancovat v pořádným baru, když už nic jinýho. Tady akorát mrháš svým talentem..." pronesl s rádoby zamýšleným výrazem.

Na krátký moment skutečně uvěřila, že něco u toho, co vypustí z těch nádherných úst není jen poznámka prosáklá sarkasmem. Neznala ho, ale jednu věc o něm přeci jen věděla, a sice že mu není nic svaté. V duchu se uchechtla. Naivní.

První dojem však korigoval reakce. Šokovaně na něj zamrkala.

On, nerušen její grimasou, si zapálil cigaretu. K nevíře, jak dokáže ten štiplavý kouř člověka uvolnit.

„Co je? Netvrď mi, že sis myslela, že chci slyšet tvoje srdcervoucí vyprávění. Určitě je moc zajímavý. Plný nečekanejch zvratů... Jenže tohle kecání kolem," rozmáchl rukama, „nikoho nezajímá. Každej se na něj ptá možná tak ze slušnosti. A já tu nejsem kvůli slušnosti." Odhrnul jí z obličeje pramen světlých vlasů.

Svět plný faleše, ve kterém žila, jí nedovolil si zvyknout na jeho přímé odpovědi, ani upřímnost. V očích se jí blýsklo překvapení, jež nedokázala skrýt.

„Nebudu ti dávat kázání o nějakým dobrým chování. Nemám na to právo. Jediný, co dělám dobře, jsou špatný věci. Proto mě nezajímá, cos dělala před tím, než jsi mě poznala, ani co chceš dělat potom. Nezahrabeš se tady napořád, jasný. Stačí. A já," hlubší vráska na jeho čele zmizela, začal se lehce usmívat, „já tě potřebuju teď. Právě teď," zopakoval pomaleji s tváří jen několik milimetrů od té její.

Polibek.

Na nic jiného nemyslela. Vytěsnila z hlavy všechny myšlenky, jež se jej netýkaly. Už nebylo před rokem nebo za měsíc, bylo pouze teď. Jen přítomnost si vyžadovala pozornost a přítomnost nesla jeho podobu.

Oční kontakt střídala s dlouhými pohledy na jeho rty do té doby, dokud její přání nesplnil.

„Líbáš vážně nádherně," vydechla.

Po tváři se mu rozlil samolibý úšklebek.

„Tos ještě nic nezažila."

Jaké to asi je, cítit, že mu podléhá?