Modrá záře

IV.

Září, 1983

„Čím se živíš?"

Jakmile jen pomyslel, že by mu mohla ukázat, co v ní skutečně je, její tělo, které měl na dosah, mu uniklo.

Když vyšla na pódium, byl prvním, co viděla. Jestli své pohyby někomu věnovala, bylo to jemu. Seděl na stejném místě jako naposledy. Toho večera tančila ještě procítěněji, než kdy předtím. Vdechovala chtíč, který se ve vzduchu koncentroval. Prudkými pohyby se snažila urychlit skladbu. Netrpělivě čekala na padnutí opony. Dělily ji od něj nekonečné minuty. Snažila se své vzrušené nadšení skrýt. Bylo to týden od jejich prvního setkání.

„Kdybych ti řekl, že jsem právník, uvěříš mi?" zasmál se a zlehka pohladil blednoucí skvrnky na jejím krku, jež naposledy vytvořil.

Přimhouřila oči a sjela jej zamýšleným pohledem. 

Měl dlouhé černé vlasy s objemem a vlnami, jaké by záviděla kdejaká žena v časopise s vlasovými produkty. Vysoké lícní kosti, o něž by se mohla říznout a širokou čelist... Jeho rysy byly výrazné a tvář sice nebyla pohledná, nicméně ji nenechávala klidnou.

Sálala z něj energie, která dávala vědět, že něco zažil. A bylo by přinejmenším naivní, si myslet, že se jednalo o zážitky ze soudní síně či z křesla kanceláře.

Právníci a byznysmeni, takových do baru chodilo požehnaně. Zpocení, nervózní, povětšinou s pleší... Ztuhlé pohyby a upjatá gesta. Třásli se strachem, že někdo zjistí, co po večerech dělají. Chození do podřadné nálevné a zírání na striptérky je sice drahá zábava, zato málo ušlechtilá. S největší pravděpodobností si mysleli, že je to jakýsi projev vzdoru, že to z nich dělá rebelanty. Jejich chování však odhalovalo jen rosolovité páprdy, kterým dělalo problém z peněženky vytáhnout zbrusu novou dolarovku.

Zatímco její společník se choval o poznání uvolněněji. Přesně věděl, co dělá a nikam nespěchal. Jeho doteky dokázaly být stejně tak něžné jako naléhavé...

Snažila se zaměřit na detaily, kterých si minule nevšímala. Její pozornost oslovily ruce. Jeho dlaně byly hrubé a bříška prstů samý mozol.

Že by snad pracoval jako dělník?

Nesmysl, jeho oblečení, ačkoliv mělo působit obnošeně, bylo drahé. Snadno tak soudila dle materiálu.

Mohl by být malíř.

Vždycky chtěla vědět, jaké to je být s bohémem... Na to byl však příliš autoritativní. Žádný rozevlátý typ, jenž by nechával věci napospas osudu. Potřeboval, aby bylo po jeho. Účel světí prostředky.

Nebo spisovatel?

Ruce zničené od věčného škrábání poznámek do notesu a vyťukávání nesmyslných slov do stroje. Kdyby ano, mohl by napsat o ní. Takové příběhy se přeci dobře čtou... Mívala známého novináře, chodící kniha pravidel pravopisu. Pracovní deformace... Spisovatele také zavrhla. On nehleděl na spisovnost či správnou výslovnost. Jeho vyjadřování bylo veskrze stručné. Byl upřímný a říkal, co si myslel, ale rozhodně ne způsobem, jakým by své pocity vyjadřoval autor románů.

Vzdala se.

„Vzhledem k tomu, jakej seš tajnůstkářskej hajzl, je to docela možný, že jsi právník." zamručela do polibku s úsměvem na rtech.