Modrá záře

XII.

Duben, 1984

A začala hrát skladba, již tak dobře znal. Rádio modře problikávalo a on v rytmu písně opakovaně bříšky prstů bubnoval na její předloktí.

Dívka, jež je schopna k sobě připoutat kteréhokoli muže. Svou moudrostí a intuicí. A čím oddanější jí je, tím svůdnější se ona zdá být. Vášeň a oheň, jimiž rozžhaví jeho tělo, aby ho mohla vzápětí zchladit. A on ji nemůže opustit, i kdyby moc chtěl. Její drzost a neřesti totiž nelze vymazat z paměti. Ona zbožňuje a nenávidí a on s ní chce shořet.

Kolikrát na tato slova vzpomínal? Té noci však píseň měla jiný zvuk, snad tehdy zazněla zcela odlišná slova. Připomínka toho, jak selhával ve snahách jí svést, to pro něj znamenala od samého začátku. Avšak toho večera, to byla píseň vítězství. On to dokázal. Patřila mu, zlomil ji.

Ale on s ní stále chce shořet.

Ležela v jeho objetí, odpočívala. Zřejmě ani nepostřehla, že pokojem se nesla hymna na její zkaženou dokonalost.

Když v ten moment, sotva na to pomyslel, se její oční víčka pootevřela. Ďábel ani žena nikdy nespí.

"Tuhle mám ráda," svěřila se mu ochraptělým hlasem. Spolu se skladbou zašeptala refrén.

A čím oddanější jí je, tím svůdnější se ona zdá být. Vášeň a oheň, jimiž rozžhaví jeho tělo, aby ho mohla vzápětí zchladit.

Kdyby neměl s regulací svého dechu dlouholeté zkušenosti, patrně by měl velký problém s jeho uklidněním. Jakmile totiž vyřkla ona slova, ucítil krev, která mu pulzovala v žilách a srdce, jež vynechalo úder.

Měla snad nějaké tušení?

Skladba dohrála a ona již nic víc neříkala, pouze se k němu natiskla svým rozpáleným tělem. Úlevou vypustil z plic nadbytečný vzduch.

Ještě aby se ti nelíbila...

Leckdo by mohl tvrdit, že v životě jde o víc než o kochání se tvářemi a postavami mladých dívek. Věděl však své. Viděl rudou rtěnku, která už dávno nezdobila rty její a pouze vytušil, že se rozpíjí na jeho. Řasy měla slepené od slaných perel, jaké jí unikly tak náhle jako on spojil jejich těla. Avšak právě to jej tolik vzrušovalo. Neměl již zájem o tu falešnou dokonalost, s jakou se před ním ženy nosily. Sebevědomé úsměvy, mdlé polibky a plytké city...

Běžný muž by od holky z baru ani nic jiného nečekal, on si však platil kvalitu. A vědomí, že ani protančená noc ji nezničila tolik jako on, byl dostatečný důkaz, že se mu jí i dostává.

Prsty přejížděl po fialových flíčcích jejího dekoltu a sladce líbal namodralý otisk zubů, jež se jí skvěl na boku. Nejednalo se však o něžné projevy omluv, nýbrž o uspokojení nad provedeným činem.

A tak se nad ránem přistihl, jak zaplaven horkostí leží přikryt pouze jejím nahým tělem a svět mu dává perfektní smysl.