Modrá záře

XIV.

Červen, 1984

Požitku z živé hudby se jen máloco vyrovnalo... Jakékoli zvednutí hlasu, každý mělký nádech, ba dokonce falešný tón – to vše se doneslo až k uším vzrušených posluchačů. Ti na onen večer čekali, v mnohých případech, i celé měsíce a to, co by jiní považovali za nedostatek, oni adorovali a odměňovali obdivnými výkřiky.

V naprosté euforii řvali slova písní spolu s ním. I navzdory tomu, že o jejich významu neměli sebemenší ponětí.

Dívka, jež je schopna k sobě připoutat kteréhokoli muže.
Svou moudrostí a intuicí.
A čím oddanější jí je, tím svůdnější se ona zdá být.
Vášeň a oheň, jimiž rozžhaví jeho tělo, aby ho mohla vzápětí schladit.
A on ji nemůže opustit,
i kdyby moc chtěl.
Její drzost a neřesti
totiž nelze vymazat z paměti.
Ona zbožňuje a nenávidí
a on s ní chce shořet.

Po pódiu se nesl jako bůh. Mnozí z přítomných jej za něj, díky síle jeho hlasu, i považovali. Byli napjati stejně jako struny kytary, již jímal v rukou. Energii, jaká z něj sálala, nedokázal nikdo napodobit a oni se jí nemohli nabažit. Vzhlížely k němu tisíce párů očí a on jim dopřával podívanou, na kterou bylo nemožné zapomenout. Byly to přesně tyto chvíle, kdy i on sám – ano, i on se tak cítil – kdy i on sám si sobě připadal jako nadčlověk. Avšak jiskra, kterou publikum vzývalo a zbožňovalo, nemohla trvat věčně. A opakovaně ji dokázal vzkřísit jen ze dna láhve ginu.

Dlouhé prameny vlasů se mu potem lepily na záda a líčení, jímž zakrýval svou pravou tvář, mu v krůpějích stékalo po obličeji.

I přes to by každá žena považovala možnost strávit s ním noc za životní zážitek. Jak málo jim stačilo k tomu, aby je doháněl k šílenství?

Vrhaly po něm spodní prádlo, vlivem agónie a vedra omdlévaly a propadaly hysterii, jakmile se na ně pronikavě zahleděl.

Ubytovával se v těch nejluxusnějších hotelech a jezdil těmi nejdražšími auty. Avšak svůj čas trávil a nejlacinějšími ženami.

Podléhaly mu a snažily se vlichotit. Udělaly by cokoliv, aby obstály před svými sokyněmi. Nedával jim však najevo, jak vágní mu připadají. Živočišnost, po jaké prahl, se ale nedala napodobit a ony ji nedokázaly ani předstírat. Sobě samému jen neochotně přiznával, že toto už mu nestačí.

„Nesundávej to," říkávaly.

Ony ani netoužily poznat, jak pod vrstvou barev vypadá. Rozkošnicky si užívaly tu jednu noc touhy, kterou jim věnoval a tvářily se zcela bezstarostně, když jim došlo (pokud vůbec), že si na ně později vzpomínal tak matně jako na jména stadiónů, které zaplňoval.

Viděly v něm muže svých snů a neuvědomovaly si, že někdo jako on, může pocházet jen z nočních můr.