Modrá záře

IX.

Březen, 1984

Rádio, které potichu hrálo své skladby v rohu místnosti, se stalo jediným svědkem jejich činu.

Vzdálen od onoho modravého zdroje světla seděl na zeleném divanu s její hlavou v klíně. Na dlouhé prsty si spolu s plavými kadeřemi namotával i onu zbylou část její vůle, jež si stále dovolovala pochybovat o jeho moci nad najednou tak slabým tělem.

Mohly za to snad měsíce odloučení? Proč mu to dovolila?

Rychle si zvykla na ty neohrabané prsty, jaké se jí snažily dotknout. Na odulé obličeje, které vídala každičký večer - vše bylo při starém. Nikdo se o něm nezmínil a představení pokračovalo dál, bez jakýchkoli vzpomínek na jeho podmanivou osobu.

Zdál se proto jako pouhé zjevení, když po nekonečných čtyřech měsících seděl ve svém boxu číslo šestnáct spolu se svou oblíbenou lacinou lihovinou, která netknutá spočívala na stole... Pozoroval ji s kamennou tváří a pro ni se okolí zahalilo do mlhavého oparu. Opět s úsměvem tančila pouze pro něj. Vypadal jako by nikdy neodešel. Nemohla to být přeci pouhá iluze! Na tolik večerů skutečně zmizel a pak se znovu objevil. A odolávat mu, když jen jeho výraz ji k sobě volal, se stalo nemožné.

Snad to byl ten důvod, proč když jí své ohromné dlaně přitisknul k bokům, od nichž se hbitě přesouval vstříc jejímu klínu, nebránila mu. Hlas se jí ani nezachvěl, když vyslovila přání, aby ji z Modré záře odvezl.

***

Touha, ruku v ruce s chtíčem prostupovala do všech koutů hotelového pokoje.

Pod jeho pomalým krokem neudržované parkety tiše sténaly a volaly po navoskovaní. Nechtěly vyprávět ty desítky příběhů, které jejich špinavý povrch pamatoval. On ale nenaslouchal zašlému dřevu, nýbrž hudbě jejího zrychleného dechu. Snažila se pohled od jeho mrštného těla odpoutat a zaměřit se na tvář, aby byla schopna určit moment, kdy na ni přestane pouze hledět jako na lovnou zvěř a vrhne se na ni.

Když se bříška jeho prstů pokryta mozoly dotkla hebké pokožky její tváře, leknutím sebou trhla. Mohla slyšet tichý smích, jenž se ani nesnažil zadržet.

Upírala k němu svůj skleněný pohled. Ruce jí visely podél těla jako končetiny hadrové panenky. Už nestála před ním bohyně z Modré záře, ale jen devatenáctiletá dívka, která se ze všech sil snažila zůstat na slabých nohách. Mimo bar, její malý svět, ji veškerá sebedůvěra opustila.

Jak jen mu to mohla dovolit? Když získá to, pro co za ní přišel, nebude mít už přeci žádný důvod se vracet. Ta arogantní skořápka chránící sladké jádro postupujícího šílenství, nemohla ten nápor vydržet věčně. Proto riskovala, že se jí už nikdy neukáže.

Ztracenou oporu hledala v rozích pokoje, u vybledlých tapet. Lapil ji do klece, když se rukama o zdi opřel. Cítila horko, které z něj sálalo a vůni kolínské, jež na jejích šatech, zpravidla i po jeho odchodu, ulpívala. Toto už ale nebyla pouhá esence přítomnosti muže, na jehož příchod tolik čekala. Pokud toto měla být jejich jediná noc, nedovolí tomu malému vyděšenému já, aby zkazilo její pověst. Dá mu, pro co si přišel.

Byla to poprvé, kdy kořist dostala lovce.

Vlivem znovunabytého sebevědomí se její rty zvlnily do úsměvu a opět se jí blýsklo v očích. Stačilo si představit neonový nápis a nechat atmosféru baru, jakou nasávala téměř celý rok, aby ji prostoupila. Strach zmizel, proměnil se v pokroucené vzrušení.

Své rudé rty přisála na jeho a využila příležitosti, kdy dal volný průchod vší touze, přičemž jeho pevně sevřené rty povolily, čímž mohl jazyk proniknout do jeho úst. Nejednalo se o sladké čokoládové polibky, o jakých snily její vrstevnice, nýbrž o hořkou chuť cigaretového kouře, jaká jí hnala krev do slabin.

Chtíč zatemnil její mysl, ani neslyšela zvuk trhající se látky... Její šaty nevydržely napětí dychtivého sevření, v němž drtil její drobnou postavu.

Jak jen popsat, když dvě nahá propletená těla na sobě spočívají a stačí pouze jeden pohyb, aby se naplnilo ono dlouho očekávané?

S hlavou opřenou o její hruď, se zavřenýma očima mapoval prsty její postavu a každou křivku si tak vypaloval do paměti.

Každé napětí jeho svalu při hře na křehký nástroj, jakým žena byla, pozorovala s jiskrami v očích. Ty možná ale zapříčiňovala i rozkoš, jakou jí způsoboval.

Musela se silou vůle přesvědčovat, aby svá stehna udržela v takové vzdálenosti od sebe. Přála si však, aby nikdy neustal, aby ji nepouštěl. Sám se nemohl nabažit oné opojné chuti vítězství. Měl ji. A hlas, který nebyla ještě před několika okamžiky schopna zvednout, nyní nebylo možno umlčet.

A ona opět hrála libozvučnou píseň.

Modře nalakované nehty zaměstnávala psaním vzkazů po jeho zádech. Vynášela je rudým inkoustem písma rozkoše, jež každý při prvním pohledu rozeznal, ale nikdo nedokázal přečíst. Jen ona mohla rozklíčovat, co se pod rýhami skrývá.

Právě proto, že to nejlepší bývá napsáno v euforii.