Modrá záře

III.

Září, 1983

„Já přesně znám chlapy jako jsi ty... Myslíte si, že každá ženská lehne na záda jen, co se na ní podíváte."

Třebaže jej propalovala nenávistným pohledem, v jejích dotecích i polibcích cítil něhu. Byl si jistý, že takto se chová jen k němu. Ke zbylým návštěvníkům baru byla chladná. Poznal to již při jejím tanci. Prohýbala se v zádech, hýřila úsměvy, ale všechno to byla jen prázdná gesta, jež rozdávala za pár dolarů, které jí ti ubožáci roztěkanými pohyby sunuli pod kalhotky.

Jako odpověď na otázku se jí dostalo jen tichého zamručení, jež mohlo být vypuštěno z jeho úst jak bezděky během polibku, tak i jako líná odpověď.

Pokoušela se vybavit si ty nejhorší scénáře, nejhrubější muže, se kterými se kdy setkala, aby se jí znelíbil. Nadávala mu, mračila se. Nechtěla vypadat jako ty ženy, o nichž mluvila. Ji nedostane. Pokoušela se jej o tom přesvědčit.

Nenalhala to však ani sama sobě.

„Proč seš v tom případě tady?"

„Nechci si teď vykládat," zašeptal a vzal její tvář do dlaně. Se zamyšleným úsměvem na ni chvíli hleděl. Přál si, ji vidět ve světle, i kdyby pouze v tom měsíčním... Prohlížet si její rozzářenou pokožku a rudé rty, ne si je pouze domýšlet.

„Nemáš snad žádný zásady?" vyptávala se dále. Fakt, že on každé její poznámce či otázce věnoval nanejvýš úsměv protkaný ironií, ignorovala.

Povzdychl si. Když sem přijížděl, chtěl si odpočinout, pročistit hlavu. A ona jej podrobovala výslechu čtvrtého stupně. Jediné, co scházelo byla lampa s ostrým světlem namířená do jeho obličeje... Jako by ta předpotopní neonová osvětlení nestačila.

„Žádný zásady nepotřebuju. Máš pravdu, můžu mít každou, na kterou se podívám. Jenomže je vyčerpávající navazovat vztahy, jak milostný, tak ostatní. Hodiny sedíš a tlacháš o věcech, který tě ani nezajímaj. Trvá to věčnost a mě to otravuje... Na druhou stranu, ale nechci bejt divnej individualista, zavřenej ve svým zvráceným světě. A tohle je nejlepší řešení celý tý posraný situace."

Zapálil si cigaretu a dlouze z ní potáhl. Takové blaho, když může do plic nasát ten páchnoucí dehet a nikotin. Vydechl obláček kouře.

„Strávili jsme teď drahocenný vteřiny řečma o zbytečnostech. I ty jsme mohli využít líp, nemyslíš?" Palcem pravé ruky obtáhnul obrys jejích dokonale krojených rtů.

Když už si myslel, že jej nechá, aby si její přítomnost nerušeně vychutnával, svraštila obočí a odtáhla se od něj.

Nadechla se, aby něco řekla, nicméně on ji předeběhl: „Nejsem tady, abych si s tebou povídal. Nudí mě to."

A kam zmizel respekt? Ta vlastnost, která ji k němu přitahovala. V tu chvíli, co domluvil, se přestal chovat jemně a jeho pohyby nabyly na agresi.

V ten moment si začala připadat jako stránka ve starém Playboyi. Stejně ohmataná od desítek párů rukou, které se po ní sápaly. Z každého, kdo prošel přes práh Modré záře se stalo zvíře, které myslí jen na ukojení svých primitivních potřeb. A jakmile si připustila myšlenku, že se objevil někdo, kdo ji nebere jen jako věc, kterou by mohl vlastnit, začal ji osahávat stejně nevybíravě jako desítky před ním.

Není tu od toho, aby si s ní povídal...

Nemohla na sobě nechat znát, že ji jeho slova zasáhla. Na místech, jako Modrá záře, musela být dívka dvakrát tak silná jako muž, aby si získala trochu respektu. Kdyby projevila emoci podobnou smutku, klesla by nejen v jeho očích...

„Pokud tě tohle," ukázala na dlaň po její sukní, jež ji hladila po vnitřní straně stehen, "tolik vysiluje, tak proč tu teda ještě jsi?" na rtech vykouzlila sebejistý úsměv.

Neodpověděl, pouze upil z láhve s ginem.

Po celou dobu zastavovala jeho ruce a nedovolila mu víc, než by se jí líbilo, odmítala jeho naléhání... Nesnášel odmítnutí. Jakmile po dívce toužil, přivedl ji na svou stranu, omotal si ji kolem prstu. Ne pouze na několik prchavých okamžiků, nýbrž na celou noc. Měla mu podlehnout, aby si s ní mohl dělat, co by se mu zrovna zamanulo. Její nepřístupnost mu začínala lézt na nervy. Proč tam s ní stále seděl? Mohl si bez problémů najít jinou. Takovou, která by hrála podle jeho pravidel. Avšak žádná by neměla její uhrančivé oči, ani záhadný úsměv. Díky gestům a jiskrám v očích nabývala vzhledu učiněného anděla, zároveň však s kouskem ďábla v těle.

Nemusel ji ani mít, aby se z ní stala ta nejdokonalejší, po jaké kdy toužil.

Vzala mu z rukou nápoj a z úst cigaretu, z níž si potáhla. Kouř mu s ledovým klidem vyfoukla do obličeje.

„Víš, chodí sem hodně chlapů. Mladších než ty...hezčích... Taky tu s tebou nemusím sedět a nechat si tohle líbit."

Zvedla se a urovnala si sukni. Potřásla hlavou, čímž si lehce rozcuchala blonďaté vlasy. Podpatky začaly klapat a ona se od něj vzdalovala.

„Kdy tě tady zas uvidím?" zavolal za ní.

Ve chvíli, kdy vstala, začala hrát její oblíbená píseň. Byla o dívce, jež přes den žila spořádaným životem, s nezáživnou prací a zájmy. S příchodem noci se však na povrch dostalo její pravé já, spolu s neutuchajícími vášněmi, jež jí cloumaly tak silně, až se třásla. Byla paličatá jako dítě, zároveň umíněná jako pravá dáma. Ani jedním však nebyla...

Slova skladby, která si prozpěvovala, jí dodala ztracenou sebedůvěru. Proto se jen napůl otočila a hrdě pronesla: „Až budu mít náladu."

Bylo půl druhé ráno.