End of the story

17. Kapitola

Lisa

„Budeš si klepat na čelo.....ale po delší chvíli u jezera jsme se rozhodli jet k němu domů" řekl tiše a přitáhl si deku pod bradu. Pevně jsem doufala, že už šlo všechno jak mělo....ale z jeho tváře jsem vytušila, že to asi nešlo úplně podle jeho představ.

Louis

Oblékl jsem si jeho triko a vylezl z postele. Naštěstí usnul dřív než mě stihl vyhodit, takže jsem teď měl možnost se tady trochu porozhlédnout. Potichu jsem vstal z postele a letmo se na něj podíval, spal. Přešel jsem k velké knihovně a snažil se i přes tmu přečíst pár obálek....zajímavý výběr, měl tady samé klasiky. Přejel jsem prsty po jedné z knih a rozešel se dál k poličce na které měl několik fotek. Přes tmu jsem nedokázal rozeznat obličeje na fotkách ale podle hnědých kudrnatých vlasů jsem poznal, že na každé je Harry. Pousmál jsem se a promnul si oči zatímco jsem udělal pár kroků dál od poličky. Harry stále tiše oddechoval a tak jsem se tichými kroky dostal do koupelny. Rozhlédl jsem se po poličkách a s udivením nad tím jak má všechno přesně na svém místě jsem se usmál. Jeho pokoj a koupelna jsou lépe uspořádané než jeho vlastní nálady a myšlenky. Tiše jsem se nad sebou zasmál a otočil se k umyvadlu. 

Podíval jsem se na sebe do zrcadla a natáhl k němu ruku abych se mohl podívat do skříňky schované za ním. Ani mě nenapadlo jak špatné je mu tady slídit dokud jsem nad jeho mrazivým hlasem nezůstal jako zmražený stát s rukou nataženou. „Můžeš mi říct co to děláš?" řekl tak naštvaně chladným hlasem až jsem opravdu začal litovat toho, že jsem nezůstal ležet v posteli. „Uhm..j-já...hledal jsem...prášek na bolest hlavy" řekl jsem první věc, která mě zrovna napadla. Pomalu jsem ruku odtáhl zatímco jsem koukal jak se mu naštváním napíná čelist. „O-omlouvám se já..měl jsem tě vz-" „Měl by si se naučit slušného chování" odsekl tak tvrdě až jsem se automaticky přikrčil. Cítil jsem tíhu, která mi ležela na hrudníku a nutila mé slzné kanálky začít pracovat. „Ne...nechtěl jsem tě naštvat Ha-" „Měl by si jít" řekl chladně a ustoupil mi z cesty. „A-Ale vždyť...Harry já jsem opravdu nechtěl s-" „!Myslím to vážně Lewisi....obleč se a prostě běž"přerušil ostře mou snahu obhájit se. Stisk jsem v roztřesených dlaních lem jeho trika, které jsem měl na sobě a rychlými kroky jsem prošel kolem něj se zamženým pohledem upřeným k zemi. 

Nesmím se rozbrečet.....nesmím se rozbrečet dokud jsem tady....dokud se on na mě dívá. Přece jsem neudělal až tak špatnou věc abych ho takhle naštval...nebo ano? Přece jsem mu nechtěl nic ukrást jen jsem byl zvědavý a....a to byl asi ten problém...bože proč mě napadlo hrabat se v jeho osobních věcech? Proč jsem tak zatraceně hloupý?

Nasoukal jsem se do svých kalhot až na třetí pokus, protože se mi ruce třásli tak moc, že se mi to nedařilo. Nenápadně jsem si hřbetem ruky setřel slzy, které už jsem nedokázal zadržet a oblékl si mikinu. Slyšel jsem ho dýchat, proto jsem si byl jistý, že stojí kousek ode mě a určitě mě pozoruje. Co jsem si ksakru myslel? Že už se od toho jeho "únosu" mé osoby bude chovat normálně? Opravdu jsem tak strašně hloupý, že dělám jednu a tu samou chybu pořád dokola? 

„Taxík nebude čekat věčně" ozval se úsečně. Ani jsem nezaregistroval, že by někomu volal. Beze slova a bez jediného pohledu na něj jsem se rozešel ke dveřím jeho pokoje a vzal za kliku. „Myslel jsem si, že už se začneš cho-" "Měl by si přestat myslet Lewisi" přerušil mě. Stiskl jsem křečovitě kliku a roztřeseně se nadechl. Rozhodl jsem se už nic neříkat, protože jsem si byl jistý, že by na každé mé slovo řekl něco hnusného a to už bych neustál....určitě už bych se rozbrečel naplno a to jsem nebyl ochotný udělat...neponížil bych se před ním víc něž už mě ponížil on sám.

Otevřel jsem dveře a rychlím krokem se rozešel ze schodů dolů. To bylo poprvé co jsem si uvědomil jak velký dům má....nedivím se když jeho otec vlastní jednu z největších firem v tomhle státě. 

Hučelo mi v uších tak strašně moc až se mi z toho motala hlava, přidržel jsem se zábradlí abych neupadl a došel až dolů. Ještě ne Louisi. Napomenul jsem se a rychle si utřel další nezdrženou slzu. Došel jsem konečně  hlavní dveřím a vyšel ven, v ti chvíli jsem si uvědomil, že jsem celou cestu až sem zadržoval dech, jakoby vzduch v jeho domě byl toxický a já se bál, že mi ublíží...ještě víc.

Nasedl jsem do taxíku a roztřeseným hlasem nadiktoval řidiči adresu.

Lisa

„Proč?" vydechla jsem udiveně. „Neudělal si přece nic tak strašného, proč se takhle choval?" „Víš....on....byl vždycky komplikovaný" řekl s tichým výdechem a jeho ruka přejela po jeho tváři. „Omlouvám se ale pro dnešek už víc nedokážu povědět....jsem unavený" „Dobře...dobře já...já už půjdu" řekla jsem tak tiše, že jsem si nebyla jistá zda mě vůbec slyšel. „Nepotřebuješ něco?" „Ne...ne nic co by jsi mi mohla dát" odpověděl mi šeptem zatímco zamířil ke své posteli.

„Sakra to už je tolik?" vydechla jsem a odemkla svůj telefon...volal mi Noah. Došla jsem na sesternu, kde jsem si vzala věci a rozešla jsem se ven z budovy. Znovu jsem si vytáhla telefon a vytočila jeho číslo. „No ahoj...už jsem si myslel, že jsem tě tou pusou odradil" uslyšela jsem jeho nervózní hlas. „Omlouvám se zdržel mě jeden pacient a já úplně zapomněla na čas" řekla jsem omluvně. „Odpustím ti pokud si na mě uděláš teď čas...mám hlad a samotnému se mi nikam nechce...ne počkej to znělo blbě" uchechtl se ještě víc nervózně na co jsem se tiše zasmála. „Chtěl bych jít s tebou na večeři" „Půjdu ráda"