End of the story

20. Kapitola

Louis

Myšlenky se mi v hlavě hrnuly jedna přes druhou a dělali mi v hlavě takový zmatek, že jsem se začal ztrácet v tom, co jsou mé myšlenky, co jsou obrazy vytvářející se v mé hlavě a co je skutečnost. Všechno se mi motalo a já se začal topit v záplavě obrazů utvářejících se před mýma očima doufajíc, že je to skutečnost....skutečnost, která se nikdy nevytratí...obraz který se stane mou současností a už se nikdy nebudu muset vrátit do ukrutné časové osy, kterou ostatní nazývají realitou.

„Uhm" zakňoural jsem neochotný odlepit oční víčka od sebe a ocitnout se tak ve světě bdících. „Noták Louisi vstávej nebo tě z té postele vytáhnu" pohrozil mi a jako příslib své výhrůžky mě chytil za nohu, která mi vylézala z pod peřiny.  „Proč už musím vstávat? Nemůžeme se válet v posteli celý den když máme volno?" Zakňoural jsem a neochotně pootevřel jedno oko koukajíc na něj. „Rozhodně ne....mám v plánu tě někam vzít" řekl s úculkem, který mu na tváři vytvořil jeho dokonalé ďolíčky. „Kam?" „To uvidíš" řekl a lehce mě zatáhl za nohu, aby mě popostrčil ke vstávání. „Na rande?" zeptal jsem se nadějně a nadzvedl hlavu koukajíc na něj...přísahal bych, že kdybych byl teď v animovaném filmu létali by mi z očí hvězdičky nadšení.

„Ne...na rande ne" řekl pevně a pustil mojí nohu. „Tak dělej než si to rozmyslím"  pohrozil a jemně, přesto dostatečně na to abych to cítil, mě plácl po zadku. „Proč ne na rande?" fňukl jsem a ne moc ochotně jsem se začal zvedat z postele. „Já zásadně nerandím" odpověděl prostě jako by to vlastně nic neznamenalo....pro mě to ale znamenalo hodně. Pokud, jak on říká nerandí ,tak to přece znamenalo, že nikdy na rande nepůjdeme a to znamenalo, že přeci spolu nikdy nebudeme moct chodit...nebo ano? Randění je přece součást chození....součást vytváření samotného vztahu a pokud on nebyl ochotný randit, tak to znamenalo, že v zásadě nejen že nerandí, ale taky s nikým přeci nechodí a to znamenalo, že nebyl ochotný se mnou cho-„Jdeš?" přerušil proud mých zmatených myšlenek a já zjistil, že mě celou dobu upřeně pozoruje. 

„Uhm...jo, jo jdu" zamumlal jsem a zamířil do koupelny, abych si vyčistil zuby a opláchl se. 

...

„Jsi blázen?!" Vyjekl jsem koukajíc na přibližující se obří horské dráhy, ruské kola a nejrůznější monstrózní konstrukce u kterých jsem popravdě ani neviděl na co jsou určené. „Proč?" uchechtl se a zabočil na parkoviště, které bylo určitě zbytečně předražené stejně tak jako tenhle park...a jelikož to není rande, budu si to muset zaplatit sám, ale je tady menší problém...rozhodně u sebe teď nemám tolik peněz, abych si vstup do toho pekla zaplatil....a abych pravdu řekl, ani se mi nechtělo protože, nebudu si nalhávat, jsem strachy bez sebe z toho, že bych si měl jen představit to, že bych se rozhodl na kteroukoliv z těch zrůdností vlézt. „Posloucháš mě?" vytrhl mě ze strašlivých myšlenek jeho trochu podrážděný hlas. 

„Co? Říkal...říkal si něco?" zablekotal jsem a podíval se na něj. „Ano a ty si mě očividně neposlouchal" utrousil stále trochu podrážděně zatímco plynule zaparkovat na jedno z volných míst. „Promiň já jen uhm" povzdechl jsem si a promnul si obličej. „Nejsi moc nadšený co?"  povzdechl si a podíval se na mě. „Tak to není..teda je..ale není" zadrmolil jsem nešikovně a sklopil pohled. „Nikdy...nikdy jsem na ničem z toho nejel a-" „Bojíš se?"  skočil mi do řeči a zastavil tak mou snahu ze sebe dostat nějaký pádný důvod. „Co? Ne!...rozhodně ne....teda...možná trochu" připustil jsem nakonec a musel sám nad sebou pokroutit hlavou. „Nemusíme jít přece na všechny atrakce Louisi....pokud na nějakou nebudeš chtít jít tak tě nutit nebudu" „Slibuješ?" „Slibuju" přikývl s lehkým úsměvem a jemně mě pohladil po ruce. „Tak už pojď, už tak jsme ztratili spoustu času tím jak ses nehodlal pustit rámu dveří"  zasmál se nad tou vzpomínkou, jak mě za boky zkoušel odtrhnout ode dveří.„Hele" vyšpulil jsem spodní ret a založil si ruce na hrudi. „Kdyby si mi prozradil kam jedeme, tak bychom se téhle scény vyhnuly.....nedošel bych ani k těm hlavním dveřím" zaculil jsem se a odpoutal se. 

...

„Slíbil si to" zakňučel jsem dlouze a založil si ruce na hrudi. „To ano ale to jsem nevěděl, že nebudeš chtít jít ani na ty dětské atrakce...noták, když už jsem to zaplatil, tak pojď aspoň na tohle....vždyť se to točí pomalu a-" „To není pomalu a dívej se jak vysoko to stoupa!" vyjekl jsem a ukázal prstem. „Proboha je to ruské kolo...na tohle chodí i malé děti a k tomu úplně samy"  oponoval mi držíc se aby mě nepopadl, nepřehodil si mě přes rameno a silou mě tam nedonesl. „Úplně ti to vidím v očích" osočil jsem ho a ukázal prstem tentokrát na něj. „Co?" řekl nechápavě a nadzvedl jedno obočí. „Nejraději by si mě vzal pod paži a natlačil mě tam" „To máš pravdu" přiznal letmo při tom přikyvujíc hlavou. „Helee" zafňukal jsem a založil si ruce na hrudi. „Noták pojď...Musíš se odvázat Louisi...musíš zkusit všechno co jen v životě můžeš...dokud ještě můžeš...život je krátký na to, aby si se bál zkoušet bláznivé věci" „To máš pravdu, že je život krátký...ale proč bych si ho měl tímhle zkracovat?" oponoval jsem mu na co si povzdechl, asi mu došlo že tímhle způsobem ničeho nedosáhne a tak se rozhodl vytasit jinou zbraň...záložnou... se kterou neúspěch nepřipadal v úvahu.

"Koupím ti cukrovou vatu" zazubil se...ten hajzlík...věděl kam zaútočit. „Růžovou" řekl jsem a ještě jednou se na tu zrůdnost podíval svádějíc přitom boj sám se sebou. „Tak jdeme" fňukl jsem nakonec po chvíli neochotně a několikrát se rychle nadechl a vydechl, abych si dodal odvahu. „Nejdeme skočit z útesu" poznamenal se smíchem Harry a chytl mě za ruku. „Mám ten pocit jako bych měl skočit" řekl jsem tiše spíše pro sebe, ale Harry se stejně, pobavený mým vyšilováním, uchechtl a stoupl si do řady nepouštějíc mou ruku, ujišťujíc se tak že mu neuteču. „Vážně mu-" „Hele kde je tvé rozdýchané odhodlání?" „To zůstalo stát na místě a čeká až mu já vybojuju růžovou cukrovou vatu" zamumlal jsem na co se Harry znovu pobaveně zasmál. „Jsem rád že se před smrtí hezky bavíš" řekl jsem a šťouchl ho do boku. 

„Bože...bože bože ono se to hýbe!" vyjekl jsem a rychle těkal pohledem kolem držíc se pevně tyčky u prosklené zdi....celá tahle smrtelná kopule byla prosklená což mi na strachu opravdu neubíralo ba naopak..pokud se strachy nepočůrám teď tak už nikdy.

„Noták Louisi nešil....na ruském kole se nikdy nikomu nic nestalo" řekl a stoupl si vedle mě. „To nevíš...co když ano a jen to někdo zatajil? Co když vláda nechce rozpoutat válku s Ruskem a tak zatajili to, že na ruském kole umírá nejvíce lidí?" možná jsem plácal blbosti, ale co když ne? Co když jsem první člověk co přišel na utajené informace FBI nebo CIA nebo tak někoho....to přece nikdo nemůže vědět co vláda dělá a co kdybych to měl někom- „Louisi" špitl těsně u mého ucha aniž bych zaregistroval, že by se ke mě přiblížil. „Uhm" vydechl jsem ve chvíli, kdy jsem ucítil jeho ruce omotané kolem mě. On mě opravdu právě objímal zezadu? Harry? Ten egoistický a chladný Harry, který říkal že tohle rozhodně není rande?.....ať si nalhává co chce...tohle bylo rande. 

„Lepší?" zeptal se tiše zatímco jsem ucítil na temenu hlavy tu jeho, která se o mě opírala. „Ano...ale neodtahuj se prosím" šeptl jsem a položil si ruce na ty jeho. Nebylo to tak, že už bych se nebál toho, že bychom tady umřeli...bylo to spíše tak, že jsem se smířil s tím, že umřu v jeho objetí a to můj strach dokázalo malinko potlačit.

„Víš...tohle mi jako rande připadá"  špitl jsem po chvíli ticha kdy jsem koukal skrz skleněnou stěnu na okolí „Není to rande"  oponoval mi okamžitě, ale já se nehodlal vzdát. „Já bych řekl že ano" „Ne" „A co to teda je?" „Rande ne" „Ale ano" „Neříkej tomu tak" „Jak tomu mám říkat?" „Jak chceš" „Fajn...je to rande"„Louisi" napomenul mě a šťouchl mě prstem do břicha. „Hej" zasmál jsem se a chytl mu ruku. „Jsi hroznej" uchechtl se tiše a omotal kolem mě ruce pevněji, přesto ne bolestivě. „Ty taky" opáčil jsem tiše a přivřel oči užívajíc si tuto chvíli, protože u Harryho jsem si nikdy nemohl být jistý, kdy se tohle bude opakovat...jestli vůbec někdy.

...

„Víš co?" řek jsem s úculkem, když jsme mířili ven ze zábavního parku. „Copak?" „Za tu cukrovou vatu to stálo" zaculil jsem se a utrhl si další kousek růžového nebe. „Bylo to super rande, musíme to zopakovat" „Nebylo to rande" „Ale ano bylo" řekl jsem a strčil mu kousek vaty do pusy, abych ho umlčel, když otevřel pusu k odpovědi. Podíval se na mě a přimhouřil oči, zaculil jsem se a sám si dal do pusy kousek toho růžového sladkého obláčku, který se mi okamžitě začal rozpouštět na jazyku.



„Bylo to rande" špitl jsem skoro neslyšně a přitáhl si roztřesenýma rukama peřinu pod bradu. „Bylo" šeptl jsem a se zívnutím jsem zavřel oči utíkajíc z jednoho snu do dalšího.