End of the story

19. Kapitola

Louis

„Panebože" vydechl jsem a dal si ruku na pusu. „J-já se-se....panebože....omlouvám se" vysoukal jsem ze sebe a snažil se v jeho tváři vyčíst co se bude dít, ale v jeho tváři se nic vyčíst nedalo. „Pomohlo ti to?" řekl tak neskutečně klidně až mi z toho strachy přešel mráz po zádech. „M-Mrzí mě to j-já...nechtěl jsem" „Chtěl...kdyby ne neudělal by si to" zase...tak klidný a chladný hlas...ale nic nedělal. Čekal jsem že mi to vrátí, ale on pořád nehybně stál a díval se na mě pohledem, pod kterým jsem měl pocit, že se propadám do země, jako by se mé tělo snažilo nenápadně vypařit, ale rozhodně se mu to nedařilo. „Neměl jsem to dělat....vážně....vážně se omlouvám Harry...j-já...když mě taky praštíš po-pochopím to" chrlil jsem ze sebe roztřeseným hlasem, ale i přes mé slova se mě tělo pod pohybem jeho ruky instinktivně přikrčilo očekávajíc přicházející ránu, která by do mého těla vpustila pocit bolesti...ale nic takového nepřišlo. Ani jsem nezaznamenal, že jsem v očekávání zavřel oči a tak jsem se přinutil je pomalu zase otevřít.

„Ještě se hádáme?" jeho klidný hlas proťal atmosféru očekávání a neklidu a přitom vzbudil pocit nejistoty z následujících vteřin. „J-já..nevím to...to řekni ty" vykoktal jsem zmatený z celé téhle situace a nepřestával jsem sledovat jeho zvednutou ruku. „Fajn" řekl jako bych ho před chvíli nepraštil...jako by se vlastně nic nestalo....jakoby jsme se bavili o nějakých pracovních věcech a proto jeho hlas neobsahoval žádné emoce....bylo to jako bychom se bavili o počasí...o tématu, které má jen vyplnit trapné ticho při setkání s někým, s kým jsme se tak úplně setkat nechtěli..

Pohyb jeho ruky mě vytrhl z myšlenek a obnovil ve mě pocit jakého si strachu z nadcházející scény, která se mi odehrávala před očima....jeho ruka se přiblížila, ne k mému obličeji jak jsem očekával, ale k mé ruce, kterou chytl ne tak jemně jako obvykle, ale pevným přesto ne příliš bolestivým stiskem,  a jedním pohybem si mě přitáhl k sobě tak, že jsem se ho dotýkal celým tělem. Cítil jsem jak rychle mu bije srdce, přestože to na sobě rozhodně nedal znát...nedal na sobě znát vůbec nic.

Těkal jsem po něm pohledem a snažil se přijít na to co udělá...byl jsem na nervy z toho, že jsem nedokázal z jeho obličeje vyčíst jak se cítí...nedokázal jsem mu číst myšlenky a rozhodně jsem nevěděl zda sám se sebou nesvádí boj o to zda mě praštit nebo ne ....rozhodně jsem nečekal, že se jeho rty objeví na těch mých. Dokonale mě rozhodil...všechno co jsem očekával, co jsem si myslel, že je nevyhnutelné se nestalo....stalo se něco co jsem opravdu nečekal a co mi jen dokázalo jak málo tohohle člověka znám. Myslel jsem si, že už ho mám přečteného od hlavy až k patě, ale přesvědčil mě o opaku. O tomhle kudrnatém idiotovi jsem v tuhle chvíli věděl jen to, že je to idiot....sexy...ale přesto idiot. Překvapeně jsem vydechl a poodtáhl se. „C-co to děláš? J-já praštil jsem tě a-" „A já si to zasloužil, teď už se opravdu nechci hádat" řekl jakoby se nechumelilo....jak může být takhle klidný po tom co jsem ho praštil? Ano nebyla to nijak obzvláště silná facka...ale přesto to facka byla a v téhle chvíli už jsem nedokázal myslet na nic víc než na to, že se jeho rty znovu ocitli na těch mých a dokonale mi tak zabránil tomu nad čímkoliv jiném přemýšlet.

Lisa

„Nikdy v životě jsem nebyl tak zmatený jako v téhle chvíli...nechápal jsem v té chvíli tolik věcí, ale jednu obzvlášť.....jak bylo možné, že vždycky docílil toho, že hádka dopadla tímhle způsobem? Ten den jsme tam šel s tím, že už mu nehodlám znovu dovolit, aby si mě omotal kolem prstu....šel jsem tam s tím, že jen přežiju den v práci a půjdu domů....domů jsem ten den nešel...a k mému překvapení jsem domů nemusel jít ani uprostřed noci.....ráno mě odvezl domů kde jsem se převlékl a společně s ním jsem jel do práce....a k největšímu překvapení jsem domu nemusel několik týdnů.....Od té doby byl jako vyměněný...ano pořád to byl Harold...pořád měl svoje přihlouplé kecy...ale dokonce mě vzal na rande...zakázal mi tomu tak říkat...ale bylo to rande" zaculil se a podíval se na mě. „Šlo nám to skvěle....až moc skvěle" dořekl a dlouze si zívl.

„Teď už půjdu spát" oznámil, vstal z křesla a přešel k posteli. „Dobře já už půjdu" pousmála jsem se, uklidila židli a rozešla jsem se ke dveřím. Ve chvíli kdy jsem chytla kliku se ozval jeho tichý hlas. „Ty prášky nepomáhají...spíše naopak" „Cože" „Přemýšlení není lék" šeptl tiše, přesto jsem ho slyšela tak hlasitě jako by to řekl těsně u mého ucha. Nezdálo se mi, že by očekával nějakou odpověď na jeho výrok a tak jsem s posledním pohledem na něj z pokoje odešla.

S výdechem jsem si rukou prohrábla vlasy a rozešla jsem se do sesterny pro své věci. „Sakra" vydechla jsem koukajíc na tři zmeškané hovory a dvě zprávy. Úplně jsem zapomněla na schůzku s Noahem! Rychle jsem vytočila jeho číslo a doufala, že není moc naštvaný. „Moc se omlouvám" vyhrkla jsem ve chvíli kdy hovor přijmul. „To by si měla" „Mrzí mě to Noahu...já...úplně jsem zapomněla na čas a-" „Už jdeš z práce? Vážně už mě bolí celý člověk ze sezení v autě" přerušil mě. „Cože?" zeptala jsem se a podívala se z okna. „Jsem vážně hrozná" vydechla jsem si spíše pro sebe. „Ale nejsi...jen už pojď" řekl mileji než bych si zasloužila. „Už utíkám" „Hlavně nespadni na schodech trdlo" „Utíkám pomalu" usmála jsem se, položila hovor a s věcmi jsem se rychle rozešla dolů....já si ho snad nezasloužím.