End of the story

18. Kapitola

Lisa

Měla jsem tři dny volna což znamenalo, že jsem nešla do práce...to znamenalo, že jsem nemohla za Louisem a tak jsem se, ty tři dny, snažila o tom moc nepřemýšlet a věnovat se Noahovi, který mě pořád někam bral. Párkrát jsem se přistihla, že jsem utíkala myšlenkami tam kam jsem moc nechtěla a párkrát si toho všiml i samotný Noah, ale naštěstí nebyl naštvaný. 

Ale dnes je zase ten den, kdy jdu do práce, nemohla jsem se dočkat....ne tak té práce, ale spíše možnosti jít za Louisem a dozvědět se zase o něco více z jeho příběhu. Posledně mi ho bylo neskutečně líto...sama jsem nevěděla, zda bych něco takového od někoho snesla, ale na druhou stranu jsem si byla vědoma toho, že byl do něj opravdu zamilovaný.

„Dlouho jsi tady nebyla" ozvalo se jakmile jsem otevřela dveře do jeho pokoje. „Měla jsem volno" řekla jsem omluvně, přesto že jsem se neměla tak úplně za co omlouvat. „Myslel jsem si, že už jsem tě nudil" „To rozhodně ne" pousmála jsem se a přešla k němu. „Chtěla bych slyšet víc" natáhla jsem se pro židli a přisunula si jí k jeho křeslu. „Hm" přikývl a zamyslel se. „Přesto jak moc jsem tam nechtěl jít...práci jsem si udržet potřeboval.."

Louis

Nervózně jsem přešlápl z nohy na nohu a při cinknutí jsem sebou škubnul. Zhluboka jsem se nadechl a nastoupil do výtahu. Natáhl jsem roztřesenou ruku a stiskl číslo patra. Nebyl  jsem připravený ho vidět, nebyl jsem připravený na jakoukoliv jeho reakci. Byl jsem neskutečně nervózní z toho jak se bude chovat, protože u něj člověk nikdy nevěděl co se bude dít. Cesta výtahem mi přišla nekonečná a zároveň příliš krátká...je to vůbec možné?

Upravil jsem si košili a vystoupil z výtahu ve svém patře. Tak jo Louisi, utéct nemůžeš.....i když. Letmo jsem se podíval na zavírající se výtah a zatřásl hlavou..nemůžeš. Rozhlédl jsem se po prázdné chodbě a zamířil do kuchyňky, kde jsem dal vařit kávu. Vytáhl jsem ze skříňky hrnek a talířek a modlil se, aby to moje chvějící se ruce neupustili na zem. Bože Louisi můžeš se sakra vzchopit? Prohrábl jsem si vlasy a nalil kávu do hrnku. Vzal jsem lžičku cukr a rozešel se směrem do jeho kanceláře. Dvakrát jsem se zhluboka nadechl a zaklepal na jeho dveře. „Dále" ozvalo ze zpoza dveří...tak jo...stačí otevřít, vejít, dojít bez zakopnutí k jeho stolu a položit na něj bez rozlití kávu. To přeci není tak těžký úkol.

Znovu jsem se nadechl a otevřel dveře. Držel jsem talířek oběma rukama, abych nerozlil kávu v hrníčku na něm a udělal první krok. Chyba....chyba že jsem se nedíval pod nohy, ale na ten zatracený hrnek! Kdybych se podíval na zem všiml bych si prahu a teď bych tady neležel na zemi rozplácnutý a zostuzený. Víc jsem to opravdu pokazit nemohl.

„Jsi v pořádku?" uslyšel jsem nad sebou na co jsem jeho ruce ucítil na mém ramenu. „Sakra" zanadával jsem tiše a začal se zvedat. „Pomůžu ti" ozval se ten jeho chraplák znovu a jeho prsty se ovinuly kolem mé paže. „Zvládnu se postavit sám" utrousil jsem a ruku od něj odtáhl. S námahou jsem se postavil a podíval se na zem....káva byla všude, stejně jako roztříštěné nádobí. „Omlouvám se...zajdu pro smeták a ukl-" „Na to je tady uklízečka Louisi" letmo jsem se na něj podíval a hned pohledem zase uhnul. „Fajn...jdu udělat novou kávu" zamumlal jsem a otočil se k odchodu...více ponížený jsem se snad cítit nemohl. 

„Počkej" jeho ruka mě chytla za zápěstí a zastavila mě v pohybu. „Včera jsem-" „Neměl jsem se bez dovolení nikde hrabat" řekl jsem a odtáhl ruku. „Louisi-" „Nepotřebuju další kázaní jasný?" otočil jsem se na něj. „Včera mi to stačilo....pochopil jsem, víc se o tom bavit nechci, takže jestli dovolíš-" „Nedovolím" přerušil mě tentokrát on pevným hlasem a udělal ke mě dva kroky. „Nechovej se tak ublíženě Lewisi, hrabal si se mi ve věcech co si čekal? Že budu rád?" „Nečekal jsem, že mě po tom všem zase vyhodíš" řekl jsem víc ublíženě něž jsem doopravdy chtěl. Nechtěl jsem v téhle konverzaci dále pokračovat, ale on očividně ano. 

„Hrabal si se mi ve věcech a to nesn-" „Vyhodil si mě!" vykřikl jsem nakřáple a podíval se na něj. „Víš ty vůbec jak ponižující to je?!" „Louisi" vydechl, ale nenechal jsem ho pokračovat. „Ne! Nech si to! Já už o žádné tvoje slova nestojím jasný?! Dej mi už sakra pokoj" Křičel jsem....ze začátku jsem křičel avšak poslední slova jsem téměř zašeptal. „Dej mi pokoj" vydechl jsem znovu a rychle si utřel slzu, která mi stekla po tváři. Otočil jsem se na patě a rychle odešel z jeho kanceláře zabouchávajíc za sebou dveře. 

Zapl jsem v kuchyňce kávovar a šel rychle na záchod. Dlouze jsem vydechl a zapnul vodu, kterou jsem si pořádně opláchl obličej. „Vzchop se sakra" zašeptal jsem a podíval se na sebe do zrcadla. Rozhodně jsem se nehodlal takhle hroutit a už vůbec ne kvůli tom, že on se chová jako kretén. Přeci jsem nic tak hrozného neudělal, aby byl takhle naštvaný.

Utřel jsem si mokrý obličej do papírových utěrek a vrátil jsem se zpět do kuchyňky. „Myslel jsem, že jsi odešel" zastavil jsem se ve dveřích a podíval se na něj. Opíral se zády o linku a sledoval mě. „Chtěl jsem" odpověděl jsem tiše a rozešel se k lince. Zastavil jsem se vedle něj a natáhl se pro hrnek s kávou. Položil jsem ho na talířek na který jsem následně dal i cukr a lžičku. „Zůstal si" konstatoval aniž by mě přestal sledovat. „Musel jsem" řekl jsem jak nejklidněji to v téhle chvíli šlo. 

„Nemusel" „Tahle konverzace nikam nevede" řekl jsem a dal mu do ruky talířek s hrnek plným kávy. „Budeš ke mě teď takhle chladný?" „Nejsem chladný" „Jsi" „Znovu, tahle konverzace nikam nevede" konstatoval jsem a překvapeně sebou cukl, když položil kávu na linku tak prudce, že jsem měl pocit, že se nádobí znovu rozbije. „Chováš se jako idiot Lewisi " řekl naštvaně a otočil se na mě. „Já? Děláš si srandu?" „Vypadám na to? Chováš se tak, lezl si mi do věcí a teď ze sebe děláš chudáčka jen proto, protože jsem se na tebe naštval? Mám nárok na to být naštvaný!" zvýšil hlas až jsem měl chuť od něj o krok odstoupit....ale nedovolil jsem si to. 

„Přestaň na mě laskavě křičet!" vyjekl jsem a ukázal na něj prstem. „Ano možná jsem se ve tvém pokoji rozhlížel, ale to ti nedáválo právo mě zase vyhodit! Byl jsem jen zvědavý a chtěl jsem se o tobě něco dozvědět, protože ty mi sám nic neřekneš!" Rozkřičel jsem se stejně jako on a divil jsem se, že jsem se ze vzteku už dávno  nerozbrečel. „Jsi tak strašně iritujicí Lewisi" „Přestaň mi říkat Lewisi!" vyjekl jsem vysokým tónem za který jsem měl chuť se praštit. 

„Jak dlouho se chceš hádat?" řekl najednou tak neskutečně klidným hlasem a já měl chuť teď praštit jeho. „Prosím?!" „Už mě nebaví se s tebou dohadovat.....máš ještě něco co mi chceš vyčíst nebo si konečně skončil?" zaťal jsem čelist a dřív než jsem se stihl zastavit, moje ruka vyletěla do vzduchu a zamířila rovnou na jeho tvář.