The Little Lies (Harry Potter + Supernatural FF)

Kapitola 5

„Mám dojem, že takovou barvu by to mít nemělo.“podotkne Becca a pochybovačně se dívá na náš výtvor v kotlíku.

„Taky myslim. Přidej tam ještě trochu toho… Nevim, jak se to jmenuje, a možná to ani vědět nechci. Vypadalo to jako noha žáby smíchaná se zobákem havrana.“poradím jí a ukážu k hromadě ingrediencí vedle nás.

„Myslíš tohle?“štítivě uchopí tu pochybnou věc do dvou prstů a dá mi ji přímo pod nos.

„Ty pako, dej to dál, páchne hůř než zadek Filche!“

„Tys mu čmuchala k zadku?“zeptá se mě vážně vyděšeně Becca.

„Blázníš?! Jsi fakt prase.“zasměju se. Becca rychle mrskne TU VĚC do kotlíku, kterej vážně hrůzostrašně zabublá. Ještě jednou přejedu seznam ingrediencí, ale uprostřed se zaseknu.

„OMG! To je puch!“vykřiknu a zacpu si nos. Becca mě napodobí a druhou rukou se ovívá.

„Nebám páru, jak tohle sežeře, je to cítit ba kilobetry.“hučí Becca a pochybovačně vejrá na lektvar.

„Klid, bech to ba mě.“odpovím jí a začnu ten nechutnej blivajz míchat. Kotlík zaprská, objeví se zelená pára a puch se 100x zhorší.

„Bože. Přestaň to bíchat!“

„Soráč! Prostě už to v tom vybáchej, ať odsuď bůžem vypadnout, Uršula už na tom záchodě trucuje bák dlouho.“zavrčím na ní a odložím naběračku na zem.

„Bak to uklízíš ty.“upozorní mě Becca a s neskrývaným odporem ponoří předem upečený koláček do lektvaru.

„Bože… Báb od toho zasraný prsty!“stěžuje si. Lektvar se vsákne do koláčku a ten vypadá naprosto normálně. Oddechnu si a společnými silami vylejeme zbytek lektvaru do záchodu. Rychle posbírám všechny věci v touze co nejdřív vypadnout z tohohle pušince, a v patách Becce vyběhnu z dívčích umýváren v prvním patře.

„Já tam s tebou nejdu, tohle bude průser jak prase.“oznámí mi Becca na rohu a bez otočení se vydá ke koleji. Protočím oči a přidám do kroku. Při pomyšlení na to, co se Déčku stane, se musím usmát. Tohle se zapíše do dějin. Konečně zabrzdím před dveřmi od kabinetu Winchestrů. S hlubokým nádechem zaklepu.

„Dále.“ozve se jeho melodický hlas a já s uculením otevřu dveře. Tiše za sebou zavřu a otočím se k němu čelem. Překvapeně na mě vejrá, s nohama na stole a rukama za hlavou. Je si určitě vědom toho, jak šíleně mu díky tomu nabíhaj svaly.

„Co potřebujete, slečno Feinbergová?“budeme dělat, že se mi když vyslovil mé jméno, nerozklepaly kolena. Rychle si vzpomenu na dýchání a s dalším hlubokým nádechem přistoupím k jeho stolu. Nahodím nevinný výraz a psí očka. Opřu se rukama o jeho stůl a zadívám se mu do očí. Což je hloupá začátečnická chyba, jeho oči jsou naprosto hypnotizující a já mám pocit, že se v nich ztrácím. Příjemně se mi motá hlava a mám dojem, že se k němu nakláním. Sakra, co to dělám? Déčko zaujmou mé rty, a já si nervózně skousnu ret. Bylo to, co jsem zrovna slyšela zavrčení? Déčko si odkašle a odtáhne se. Díky Bohu, nebyla jsem jediná, kdo se nakláněl. Potřesu hlavou, abych vyhnala hříšný myšlenky a radši začnu mluvit s očima upřenýma na jeho stůl.

„Přišla jsem se vám omluvit za ten pondělek, bylo opravdu nevhodné na vaší hodině usnout. Mrzí mě to, a jako omluvu pro mé chování jsem vám upekla koláček, protože vím, že pomůžou všemu!“dramaticky pomalu vyndám krabičku s koláčkem a podám mu ji. Déčku se šťastně zablýskne v těch úúúžasných zelených očích a krabičku si s hladovým výrazem vezme. Posadím se na roh stolu a s nedočkavým pohledem na něj zírám. Otevře krabičku a pokrčí nos, když k němu zavane vůně, kterou se mi nepodařilo ani za mák zamaskovat (a že jsem tam ten mák přidala!!!). Déčko na mě přimhouří oči.