The Little Lies (Harry Potter + Supernatural FF)

Kapitola 7

Je přesně osm a já klepu na Deanův kabinet. Moje nálada je na bodě mrazu, Kyle se mnou pořád nemluví a Dean mě zase naprosto zničil na hodině. Nejradši bych zalezla do postele, ale místo toho budu jak blbec procházet školu a trčet ve společenský místnosti s tim nejotravnějším profesorem všech dob. Nevím, jak s ním vydržím, aniž bych se na něj nevrhla, nebo ho nezabila. Dean mi s úsměvem otevře a pokyne mi, abych vstoupila.

„Jenom si vezmu bundu.“prohodí na mě přes rameno a začne se hrabat ve skříni. Po chvíli vítězoslavně vytáhne koženou bundu a s úsměvem si ji na sebe natáhne. Fascinovaně sleduju jeho pohyby, a když zvedne zrak, rychle ucuknu.

„Můžeme jít?“zamumlám otráveně. Dean kývne a spolu vyjdeme ven.

„Kde budeme trčet nejdřív?“zeptám se a nervózně a rozhlédnu se po ztichlé chodbě.

„Musíme zahnat ty špunty do postelí, a těm starším oznámíme, že v 10 je přijdem zkontrolovat.“Dean taky nezní moc nadšeně, z čehož mám celkem škodolibou radost. V tichosti kráčíme ke společenské místnosti, aniž bychom někoho potkali. Dean si něco pobrukuje, ale melodii nepoznávám.

„Co to je?“zeptám se zaujatě, zní to celkem zajímavě, ale šíleně falešně.

„Nic pro tebe, to bys neunesla.“odfrknu si.

„Váš zpěv možná neunesu, protože je naprosto mimo notu.“zašeptám. Dean se na mě dotčeně podívá a potom se odvrátí. Naštěstí už přestane zpívat.

„Jdeme spát děcka!“zahaleká na celou místnost. Všichni k nám upřou zrak, kromě Kylea. Spatřím pár nenávistných pohledů od starších studentek, které by si to se mnou rády vyměnily, čemuž bych se taky nebránila. Dean zažene všechny prváky, druháky a třeťáky do ložnicí a ostatním s vražedným výrazem připomene večerku, zatímco já znuděně stojím opřená o rám dveří. Když se na mě otočí, zářivě se usměju.

„Už můžeme jít, dědečku Večerníčku?“řeknu vesele. Vysloužím si tím salvu smíchu od zbylého osazenstva a nenávistný pohled od Deana. No jo chlape, nevím, jestli to je trest pro mě, nebo pro tebe. Nedívá se na mě, když kolem mě prochází, a tak ho s pokrčením ramen tiše následuju. Až do desíti večer procházíme chodbami bez jediného slova. Napětí mezi náma by se dalo krájet. Bolej mě nohy od těch nekonečných schodů a od toho, jak musím každou chvíli popoběhnout, abych doběhla Deana. On je totální torpédo! Možná má někde motorek! Mohla bych to někdy prozkoumat!

Znovu se dostaneme do společenské místnosti a všechny odtamtud vyženeme. S ďábelským výrazem zamířím ke Kyleovi s Beccou, kteří jako poslední postávají v rohu a něco si spěšně povídají.

„Do postelí kadeti! Hlásí se generál!“zakřičím na ně a oni se okamžitě narovnají. Zasměju se a ukážu jim na jejich ložnice. Kyle bez jediného slova odejde a Becca se na mě zamračí.

„Ať ti to nestoupne moc do hlavy.“zakřičí na mě Becca vesele ze schodů do dívčí ložnice. Vypláznu na ní jazyk a pohledem najdu Deana, který sedí u krbu a fascinovaně zírá do ohně.

„Co teď?“zeptám se, když svůj zadek-jako-Alabamu umístím vedle něj. Pokrčí rameny a ani se na mě nepodívá.

„Faajn! Omlouvám se! Hodláte mlčet celou noc?“zavrčím a pohodlně se opřu. Dean se na mě s nadzvednutým obočím otočí.

„Jsi takhle drzá na každého profesora?“zeptá se s úsměvem.

„Nope, tohle privilegium máte jenom vy.“vypláznu na něj jazyk, a zadívám se do plamenů. Uvědomuju si, že moje chování k němu je trochu podivné, ale prostě ve mně neprobouzí ten pocit autority a strachu jako ostatní. Cítím se s ním odvázaná a v klidu, jako byl můj vrstevník, ne protivnej  dospělák.