The Little Lies (Harry Potter + Supernatural FF)

Kapitola 3

Naprosto přecpaná se snažím dovalit na kolej. Becca se rozhodla přidat si jablečný pudink, a pozorovat její přecpávání je zážitek možná tak na zvednutí žaludku, proto jsem se radši klidila pryč. Na Kylovi visela nějaká blbka ze Zmijozelu, mám dojem, že se jmenuje Charlotta (vím to jen proto, že dělávala oči i na Joshe), takže jsem z jídelny kráčela sama. Nastoupím na schody, které se zrovna rozhodnou pohybovat. Otráveně se chytím zábradlí a čekám, až se ustálí. Jakej kretén tohle vymyslel? Vždyť je to naprosto na nic. Schody se zastaví a já zvednu pohled, abych zjistila, kde jsem. Naprosto zamrznu na místě. Přísahala jsem si, že sem už nikdy nevkročím. Bolest v hrudi mě naprosto ohromí a já se malátně opřu o zeď.  Přiložím čelo na chladivou stěnu a přemáhám nevolnost. Bojuju o každý nádech a přemáhám panický záchvat. Slzy mi volně stékají po tváři a já je nemám sílu zastavit.

   Probudila jsem se na ošetřovně. Nade mnou se sklánělo příliš mnoho lidí. Okamžitě jsem se snažila v tom davu najít Jeho tvář, ale nikde jsem jí neviděla. Pokusila jsem se promluvit, ale ozval se jen děsivě sípavý zvuk. Madam Pomfreyová mi něco uklidňujícím hlasem říkala, ale přes hukot v hlavě jsem jí nerozuměla. Jediné, na co jsem byla schopná myslet, byl Josh. Proč tu u mě není? Je v pořádku? Musí být. Určitě mě sem přinesl a teď se snaží pomoct ostatním. Luplo mi v uších a konečně jsem slyšela. V místnosti byl šílený randál, ozývaly se vzlyky, bezmocné zoufalé výkřiky i monotónně mluvící lidé. Bylo to děsivé, ale v tu chvíli mě to nezajímalo. Nezajímal mě boj s Pánem Zla, ani jestli jsme vyhráli. Nezajímalo mě, co se stalo s mými přáteli, i když by asi mělo. Chtěla jsem jen ujištění, že je Josh v pořádku.

„Josh…“zasípala jsem a musela si odkašlat. Kouzelníci stojící kolem mého lůžka (prostěradla rozloženého na zemi) najednou začaly uhýbat pohledy. Nikdo se mnou nenavázal oční kontakt, každý se díval všude možně jen ne na mě. Co se to děje? Madam Pomfreyová si odkašlala a posadila se na zem vedle mě. Madam mě chytila za ruku a podívala se mi do očí. Zaskočil mě její smutný výraz.

„Zlatíčko…“odmlčela se, a já spatřila slzy v jejích očích.

„Potřebuju, abys byla silná dobře? Všichni to tu potřebujeme. Mysli na svého bratra…“ukázala na místo někam za sebe a já jsem se tam rychle podívala. Jay-Jay seděl opřený o zeď s hlavou v dlaních. Naštěstí na něm nebylo viditelné žádné zranění. Pohledem jsem se vrátila k Madam Pomfreyové, která mě upřeně pozorovala.

„Bude potřebovat, abys tu pro něj byla. Josh… Joshovi už jsme nemohli pomoci.“její slova mi nějak nedávala smysl. Jak se mu nedalo pomoci? Připadala jsem si otupělá, nedali mi něco?

„Jak.. Co…“nebyla jsem schopná dát dohromady rozumnou větu, natož myšlenku. Zmateně jsem se dívala okolo a hledala jeho svalnatou postavu, kterou bych poznala všude.

„Kde je Josh?!“panicky jsem vykřikla a chtěla se zvednout. Dva páry rukou mě chytily za ramena a přidržovaly na zemi. Snažila jsem se proti nim bojovat, ale neměla jsem dost sil. Kopala jsem, vřískala ve snaze dostat se na nohy a vydat se hledat Joshe.

„Zoey, Josh je mrtvý.“pronesl někdo z lidí okolo. Mé tělo ochablo. Mrtvý…?

 Z myšlenek mě vytrhne poklepání na rameno. Prudce se otočím a málem vrazím do profesora Winchestera, který stojí nebezpečně blízko s náručí plnou koláčků. Obdivuju, že byl schopný jednu ruku uvolnit, aniž by mu všechny popadaly na zem.

„Nevíš, kde je Nebelvírská ko…“zasekne se v půli věty, když si všimne mého stavu. Musím vypadat tragicky. O krok ode mě odstoupí a střelí pohledem ke koláčkům. Potom zase na mě. A zase ke koláčkům. Vezme jeden do ruky a nabídne mi. Zmateně se dívám na koláček v jeho ruce a nechápu, co dělá.

„Koláčky pomůžou všemu.“pousměje se povzbudivě. Jsem stále zmatená, ale koláček si vezmu. Stihnu zachytit jeho úzkostný pohled, když zjistí, že přišel o jednu pochoutku. Pomalu si ukousnu a slastně zavřu oči. Je vážně dobrý. Setřu si slzy a pokusím se zatvářit normálně.

„Děkuju.“zahuhlám s plnou pusou.

„Neříkejte mi, že jste tu zabloudil.“

„Já nikdy nebloudím.“zavrčí dotčeně. „Můžou za to ty hloupý schody!“hájí se. S ironickým výrazem pokývu hlavou.

„Tak pojďte.“šeptnu a vydám se zpět ke schodům. Nemám sílu znovu se podívat do chodby, kde se to všechno stalo, proto se neotáčím, dokud nesejdeme dolů ze schodů. Vyšplháme se do dalších schodů. Celou cestu slyším profesorovo funění a v jednu chvíli mám chuť zeptat se ho, jestli nechce nahoru odnést, protože bysme tam pravděpodobně byli rychleji, ale odolám. Když se zastavíme před obrazem Buclaté dámy, jsem už klidná.

„Arašídová mateřídouška.“řeknu. Buclatá dáma se na mě opovržlivě podívá a se skřípáním nám otevře průchod na kolej. Profesor se usměje a pustí mě první. Se zarudlými tvářemi vejdu dovnitř.

„Potřebujete ještě něco?“zeptám se s lehkým úsměvem. Profesor se se zmateným výrazem rozhlédne kolem, ale zavrtí hlavou.

„Ne, díky… Eh, vypadlo mi tvoje jméno.“rozpačitě se podrbe na zátylku, čímž si umaže vlasy od marmelády z koláčků. Začnu se šíleně tlemit a on se na mě jen podrážděně podívá. Ďábelsky se usměje a přiblíží se ke mně. Začnu vyděšeně couvat, až za zády ucítím zeď. Do háje…

„Nedělejte to!“varuju ho, když vezme do ruky koláček a přibližuje ho k mému obličeji.

„Co za to?“mrkne na mě. Vytřeštím na něj oči a naprosto celá zrudnu. Proč jenom tohle zní tak…vyzývavě? Než se stačím ztrapnit svým dementním a rozpačitým blekotáním, obraz se odsune. Tam stočíme hlavy a já se zděšením zjistím, že je to Kyle.

Čágoš lidičkové! :)) 

U týhle kapitoly jsme se málem rozbulely! :D To s Joshem je tak šíleně smutný :'( :D Ale ten konec... naprosto ho milujem :D Snad se Vám taky líbí :3 

Teď k faktu, že nám trvá tak šíleně dlouho napsat novou kapitolu... Trvá :D Páč v okamžiku, kdy jdem na skype, řešíme nejdřív nejnovější drby, školu, a až pak se dostanem ke psaní... Moc toho nestíháme, ale snažíme se! :D Takže nás omluvte! :D 

Jsme super happy z počtu votu i komentů u minulý kapitoly! :D Na to že máme jen dvě se vážně snažíte! 

Milujem Vás! :D Jste nejlepšejší!! 

 ... Ladymys , Foxie