SPOUTANÁ

13

Rose Turner

Ten neskutečný křik z prvního podlaží konečně ustal a o pár minut později už jsem zahlédla toho muže zcházet ze schodů a kráčet s úsměvem k Brucovi, který celou tu dobu seděl na sedačce, popíjel pivo a smál se.

Byla jsem znechucena. Až doteď jsem si myslela, že to Amelia zvládne, že možná bude mít ze začátku menší potíže, ale že se rychle zotaví a zvykne si, nicméně když jsem slyšela ty výkřiky bolesti a zoufalosti, došlo mi, že nemá šanci.

A mně už došla trpělivost. Musela jsem s tím něco udělat, a to rychle, dokud se z toho všeho psychicky nezhroutí. Jsem taky přece jen starostlivá matka bez manžela, a být svědkem těchto ohavností a nic s tím nedělat, ze mě dělá ještě horšího člověka, než už jsem. A co víc - ta holka mi přirostla k srdci.

Když její křik byl nejhlasitější, nenápadně jsem vytáhla svůj telefon a pustila nahrávání. Nevím, co s tou nahrávkou udělám, ale je to důkaz. Možná bych mohla zajít na policii, ale bála jsem se, že pak budou vyšetřovat i můj dům a moje děti. Ne že bychom bydleli v otřesných podmínkách, ale přece jen dělám štětku za barem v bordelu a já fakt nevím, co ještě tolerují a co už ne.

„Hej, běž do večerky a kup mi kastl piva," z přemýšlení mě vyrušil Brucův hlas.

„Celej kastl? To takovou dálku neunesu," namítla jsem a založila ruce pod prsa.

„To mě kurva nezajímá, tak ho táhni za sebou po zemi. Vem prachy z kasy a padej, za půl hodiny to chci mít tady na stole," odsekl a dál se věnoval muži, jež znásilnil Amelii.

„Proč si nemůžeš načepovat pivo tady na baru?" snažila jsem svůj hněv kontrolovat, ale selhávala jsem.

„Kurva ty vždycky musíš mít problém, ale tady není místo pro otázky, rozumíš blbko? Pivo, který sem kupuju, je nejlevnější břečka a nedá se doprdele ani pít, tak už táhni nebo ti jedna přistane," zvýšil hlas a bouchl pěstí do stolu, až jsem leknutím odskočila.

„Fajn," vzdala jsem se, vytáhla z kasy peníze, hodila na sebe kabát a vyšla do ulic.

Venku už byla dávno tma, jediným zdrojem světla byly vysoké pouliční lampy a auta. Když jsem zaklonila hlavu a nadechla se čerstvého vzduchu, pocítila jsem dopad jemných kapek na tváře a byla tak nucena na chvilku zavřít oči. Poté jsem si ruce strčila do kapes a zrychlila krok, abych si svůj make-up nemusela pracně dělat znovu.

Malý obchod, který byl otevřený dvacet čtyři hodin denně, se nacházel asi pět minut od stripbaru, tudíž netrvalo dlouho a už jsem vcházela dovnitř. U pokladny stál znuděný starý chlap s novinami v rukách.

Klasika.

S ničím jsem se nezdržovala, sebrala jsem první kastl piva, na který jsem narazila, a táhla ho na pult. V pivech jsem se fakt nevyznala.

„Všechno?" zeptal se prodavač, když započítával všechny piva.

„Jo," odpověděla jsem nezaujatě a podávala mu peníze, které si vzal a následně mi vrátil zbytek.

„Naschle," rozloučil se se mnou opět s pohledem v novinách a já bez odpovědi sebrala kastl a vydala se zpět do ulic.

Piva nebyly tak těžké, jak jsem očekávala, ale i tak jsem se rychle vysílila a byla nucena sednout si asi v půli cesty na lavičku na okraji parku. Otřela jsem si z čela rašící pot a zanadávala si v duchu, že mě korekce make-upu stejně nemine.

Zrovna když jsem se chtěla zvedat a pokračovat v cestě, vyběhl z parku zlatý retrívr a začal po mě hravě skákat.

„Kde ty ses tady vzal?" zeptala jsem se ho se smíchem, když mi oblízl tvář.