SPOUTANÁ

23

Hero Atkins

Tak jasně, že se mi postavil.

Jak by taky ne, když si na mě Amelia sedla takovým způsobem. Snažil jsem se to však skrýt a myslím, že se mi to povedlo. A jestli ne, tak to aspoň nezmínila. Zkoušel jsem být co nejvíc trpělivej, ale už jsem to dýl nedokázal, musel jsem ochutnat ty její vykrojený rty. 

Chutnaly ještě líp, než jsem si představoval. Stačilo, aby se o mě jen trochu otřely, a já věděl, že nikdy nebudu mít dost. A abych byl upřímnej - trochu mě vyděsilo, co se mnou jedna blbá pusa od ní dělala.

Amelia Davis

Nevím jak dlouho jsme se líbali, přišlo mi to jako chvilka, ale když jsem se odtáhla, slunce bylo dávno schované a vystřídal ho neúplný měsíc. Zlehka jsem se na Hera usmála a stydlivě sklopila pohled, nevydržela jsem se dívat do jeho živých jiskřivých očí. Pořád mě držel za boky, aby mě proud vody a bublin neodtáhl. Položila jsem si hlavu na jeho hruď, zavřela oči a zhluboka dýchala. Snažila jsem si tento moment zarýt co nejvíc do paměti, jelikož to bylo poprvé, co jsem uvěřila tomu, že mám opravdu šanci na lepší život.

„Am... nechci tě budit, ale už nám pomalu dochází čas," zašeptal mi Hero do vlasů a jemně pohladil po zádech. Zamrkala jsem a snažila se rychle probrat, vypadalo to, že jsem na chvíli usla.

„Jak to myslíš, dochází čas?" zeptala jsem se zmatená s obavami v hlase.

„Zaplatil jsem jen za dvě hodiny, už budeme muset jít," odpověděl s klidným hlasem a mé rozespalé paranoidní já se uklidnilo.

„Aha, dobře," zamumlala jsem, protáhla se a pomalu se zvedla. 

***

Přijeli jsme domů s jídlem v rukách, jež jsme koupili cestou. Dobby nás hned nadšeně přiběhl přivítat, čímž si vysloužil pamlsek. 

Nachystala jsem jídlo na talíře a spolu s příborem je položila na stůl. Oba jsme se mlčky najedli, ani jeden z nás nepromluvil. Hero vypadal duchem nepřítomný a já ho nechtěla rušit. Ani jsem vlastně nevěděla, co říct, stále jsem byla překvapená z toho, co se dělo v té vířivce. Nikdy bych si totiž ani nepomyslela, že budu chtít být někomu tak nablízku. Teď jako by nás ale pohltila realita a my si nebyli jistí, jestli se to skutečně stalo.

„Film?" zeptal se Hero, když jsme oba dojedli a já uklidila špinavé nádobí do myčky.

„Ne díky, jsem nějaká utahaná, půjdu si lehnout," odmítla jsem. To napětí mezi námi se nedalo vydržet, musela jsem se vzdálit. Dostávala jsem až  nevysvětlitelné panické pocity.

Nejspíš mě doháněla minulost.

Hero na moje odmítnutí nijak nezareagoval, nechal mě odejít do koupelny beze slov. Dala jsem si krátkou sprchu, neměla jsem už chuť se víc máchat ve vodě. Po sprše jsem si vyčistila zuby a s mokrými vlasy zabalená v ručníku se vydala do ložnice. Vytáhla jsem si ze skříně šedé pyžamové kraťase a Herovu černou mikinu, ve které jsem ráda spala. Byl to už takový instinkt, když jsem se po ní natahovala.

Lehla jsem si do postele, zabalila se do peřiny a snažila se usnout - marně. Nevím proč, ale pořád mě na hrudi svíral nepříjemný pocit úzkosti a strachu. Připomínalo mi to deprese, které jsem jako dospívající prožívala. Tentokrát to ale bylo jiné. Tohle nebyl pocit úzkosti a strachu z toho, co mě zítra čeká. Co si otec zase vymyslí. Jestli na mě bude zase sahat nebo mne uhodí. Tohle byl pocit úzkosti a strachu z toho, že se jednou probudím a zjistím, že tohle všechno byl jenom sen. Že se probudím zpět v místnosti, který byl osmnáct let mým pokojem, a tentokrát nepřijde nikdo, kdo by mě zachránil. 

Ani jsem si neuvědomila, že vzlykám, když Hero zaklepal na dveře.

„Am?" zavolal přes dveře, a když jsem neodpověděla, otevřel je a snažil se zvyknout si na tmu. „Ty brečíš?" zeptal se a přistoupil k posteli.

„Ne, já... jo, promiň," zašeptala jsem a utřela si hřbetem ruky oči. „Jen mám takový strašně nepříjemný pocit strachu z toho, že se probudím a budu zpátky tam...," nedopověděla jsem a znovu se rozvzlykala.

Hero si sedl na postel, vzal mě pod pažemi a přitáhl si mě do objetí. Schoulila jsem se do jeho náruče a oběma rukama mačkala jeho tričko. 

„Promiň, já nevím, co mě to tak najednou popadlo, nedokážu to vysvětlit," začala jsem se omlouvat.

„Nemusíš mi nic vysvětlovat. Já ale chci, abys věděla, že tam se nikdy nevrátíš. Já vím, že jsi silná, jinak už bys tady ani nebyla. Podruhé už tě ten chlap nedostane, o to se postarám. Nemáš se čeho bát, Am... jsem přece s tebou," konejšil mě a hladil ve vlasech. Jeho slova mne hřála u srdce. Přitiskla jsem si ho ještě blíž k sobě a nechala se pohltit jeho vůní a teplem, které mi jako jediné dávalo pocit bezpečí. 

„Nepřipadáš mi skutečný," zašeptala jsem a podívala se mu do jeho ustaraných očí. Rukou jsem mu prohrábla vlasy a nechala ji za jeho krkem.

„Víš, jak se můžeš vždycky ujistit?" zeptal se a pak dodal: „Takhle." Jednou rukou, kterou měl na mých zádech, si mě přitáhl, a druhou mě také chytil za krkem, načež mě políbil. Jeho horké vlhké rty dále putovaly po mých tváří, ze kterých tak odstraňoval slzy. Zavřela jsem oči a užívala si ten pocit, který mi rozehříval celou duši. Jeho polibky putovaly z jedné strany na druhou, až nakonec doputovaly zpátky k mým rtům. Odhrnul mi vlasy dozadu, pak za ně mírně zatáhl, abych naklonila hlavu, a začal mě jemně líbat na krku. Tělem mi proběhla vášeň. 

„Hero," vzdychla jsem mu do ucha a zatahala za jeho vlasy.

„Nepřipadá ti tohle skutečné?" zamumlal mezi polibky a já nad jeho slovy a doteky ucítila zvláštní tlak v podbříšku. „Tohle je tvoje nová skutečnost, Am. Minulost neexistuje. Tohle je teď to, co budeš prožívat kdykoliv budeš chtít."

Znovu jsem tiše vzdychla nad jeho slovy, načež se Hero pomalu odtáhl a věnoval mi poslední letmý polibek na ústa. „Teď ale jdi spát. Kdybych ještě chvíli pokračoval, neudržel bych se," dodal a chystal se odejít.

„Počkej," zastavila jsem ho. „Neodcházej, prosím," zaprosila jsem a táhla ho za ruku zpátky. 

„Chceš, abych tu spal s tebou?" zeptal se nevěřícně, načež jsem kývla v souhlas. „Dobře," souhlasil a vlezl za mnou zpátky. Oba nás přikryl peřinou a přisunul si mě blíž k němu. Jednou rukou mě objal, dal mi pusu do vlasů a spokojeně vydechl.

Nebylo potřeba dalších slov. Nedokážu ani slovy vyjádřit, jak jsem se v ten moment cítila. Bylo to, jako byste se ocitli v černém tunelu, ze kterého najednou začalo svítit světlo a než jste se ztratili ve tmě, vás stihlo zachránit. Hero byl moje světlo, které mě vytáhlo ze tmy. Dokazoval mi to skoro každý den a já měla čím dál větší chuť do života.

A to jen díky němu. 

///

Konečně se nám to někam dostává! Jsem nadšená z toho, jak se to vyvíjí, tak snad to sdílíte se mnou. Je to sice kratší kapitola, ale přišlo mi vhodné zakončit to tam, kde jsem se rozhodla. Hlasujte prosím pro další kapitoly a jako vždycky - zanechte komentář s vašemi dojmy, protože právě ty mě posunují dál! Děkuji za podporu.