SPOUTANÁ

17

O deset dní později

Amelia Davis

Uplynula nějaká doba a už jsem se více méně s Herem naučila žít. Přes den jsme si každý hleděli svého, on často boxoval, byl venku s Dobbym, jezdil něco vyřizovat skrz byty, které vlastnil, nebo se jen tak poflakoval na gauči. 

Já své dny trávila převážně kreslením. Hero měl u počítače papíry i tužku, tak jsem se ho zeptala, jestli bych jich pár mohla použít a on mi to dovolil. Jako malá jsem kreslívávala hodně. Rose mi jednou koupila skicák a sadu tužek a já se do toho zamilovala. O tom, kdo mi to poté rázně zatrhl, snad ani nemusíme mluvit.

Zrovna teď jsem kreslila v kuchyni u stolu Dobbyho, jak sedí na gauči a přemýšlela jsem o své momentální pozici. 

Samozřejmě jsem stále byla velmi vystrašená z otce a odmítala vyjít ven, ale už jsem se nebála v noci zavřít oči. Cítila jsem se tu v bezpečí. A co víc - cítila jsem se tu šťastná. Nikdo mě nemlátil, nikdo na mě nesahal, nikdo na mě nekřičel, nikdo mi nerozkazoval. To byl luxus, který jsem si předtím nemohla dovolit.

Z přemýšlení mě vyrušil Hero vycházející z ložnice ve sportovním oblečení. Na hlavě měl bandanu a v ruce držel modré boxerské rukavice. Pod upnutým funkčním černým trikem se rýsovaly jeho svaly. Jeho postava sice byla vysoká a hubená, ale ruce a hruď měl ze všeho toho boxování vytrénovanou dost.

„Hero? Zápěstí mám už zdravé, kdy začneme trénovat?" zeptala jsem se ho.

„Hm?" zamumlal místo otázky a nevěnoval mi pozornost.

„Řekl jsi přece, že mě naučíš se bránit," připomněla jsem mu a napila se vody ze sklenice.

„Fajn, jdi se převlíct a já ti něco ukážu, mám to u prdele," odvětil a začal se rozehřívat poskakováním.

Bez dalších slov jsem odložila tužku na papír, vstala a rychlým krokem  mířila do ložnice. Otevřela jsem šuplík, kde jsem měla všechno svoje oblečení, které mi Hero koupil, a vytáhla z něho černé látkové kraťasy a vínové triko.

Oblečená a s culíkem na hlavě jsem se vydala zpátky k Herovi, který pořád poskakoval na místě.

„Zahřej se, ať si něco neuděláš," zamumlal a začal boxovat do vzduchu.

Nevěděla jsem, jak se nejlépe zahřát, jelikož jsem snad nikdy necvičila, a tak jsem začala poskakovat podobně, jako předtím Hero. Neměla jsem snad žádnou fyzičku, po pár minutách už jsem dýchala ztěžka a musela se začít červenat.

„To stačí. Pokud chceš mít šanci se nějak bránit, nejdůležitější jsou tvoje reflexy a rychlost. Zkusím teď máchat rukama proti tobě a ty se je snaž co nejrychleji odrážet a uhýbat jim," řekl a stoupl si asi metr ode mě.

Absolutně jsem nevěděla, co přijde. Jestli po mně půjde pěstí a silně, tak to nedopadně dobře. Stála jsem tam před ním jako dřevo a dívala se do jeho šedých očí, které skenovaly můj postoj.

A pak moje oči zaregistrovaly Herovu paži, která se obloukem řítila na mou tvář. Nebyla v pěsti - prsty měl natažené a od sebe, nedával do toho moc síly. Můj první instinkt bylo chytit ruku za zápěstí a pevně zavřít oči.

„Špatně Amelio. Nikdy nezavírej oči, protivníka musíš mít vždycky pod kontrolou. Sleduj každej jeho pohyb, jinak přijde nečekaná rána, která tě dostane na kolena a už se nezvedneš. Další věc - nesnaž se mou ruku chytit, to je ti k ničemu, protože nemáš žádnou sílu ji udržet, protivník se ti hned vyvlíkne. Proti ranám se braň předloktím," začal vysvětlovat a přistoupil až ke mně.