Light in the Dark ✔️

🎂

Rye
Andy

Mám pocit, že je to už několik dní, co jsem tady, ale nejsem si jistý. Za tu dobu, co tu jsem se mi ještě nepodařilo najít cestu ven. Světlo, které potřebuju chvílemi mizí a zase se objevuje. Už to dál nezvládám. Když se za ním vydám, zmizí a když ne, tak taky zmizí a mě je pak ještě větší smutno, než bylo do teď. Chybí mi Rye. Už si ani nedokážu pořádně vybavit jeho vůni. Chci zase slyšet jeho hlas, jeho smích, cítit se v bezpečí v jeho objetí, hrát si s jeho vlasy....
  Zvednu hlavu a přede mnou je světlo, ale je takové...... takové jiné, než ty předchozí. Je jasnější, větší a září o dost víc. Prostě si stoupnu a půjdu za ním. Ne. Nepůjdu, já budu rovnou běžet. Doběhl jsem na jedno, mě velmi známé místo, již z jiných nocí, ale tentokrát bylo něco jinak ....

Seděl jsem na  okraji útesu a sledoval rozbouřené moře pode mnou. Nevím, kde jsem byl ale bylo tam krásně. Krásně, ale pusto. Ne pusto, jako pusto, ale připadal jsem si osamělí, nebyl tam se mnou nikdo. Seděl jsem tam dál a nevím proč, ale najednou se mi v hlavě začali tvořit myšlenky na to, jak skáču dolů a ta samota mizí. Nikdo tam nebyl a já byl opravdu sám a...a já jsem si stoupnul na kraj útesu, roztáhl ruce a začal se naklánět dopředu ...... Někdo mě objal a dal  mi malinký polibek na tvář, najednou jsem se už necítil. Tak sám cítil jsem, že tam někdo je, někdo, kdo mě má rád. Někdo s kým se cítím dobře, někdo ....někdo, jako Rye . Nechal jsem se stáhnout zpátky od kraje útesu a užíval si pocit, že už nejsem sám. Jenže ten někdo se pak přeměnil na Nicolu a shodil mě jedním rychlým manévrem z útesu. Padal jsem a padal....

Andymu zbývají už jenom dva dny a já nevím co budu dělat jestli se neprobudí. Nejen, že mi hrozně chybí, ale taky si bez něj nedokážu představit život, kapelu a vlastně celý svět. Dneska tady za mnou byli i kluci. Přinesli mi jiné oblečení a snažili se na mě chvilku mluvit. Všichni do jednoho to vzdali, když se mé odpovědi neměnili a já pořád odpovídal jen jednoslovně. Taky tady byla i Andyho máma. Byla taky docela dost zničena, ale nevypadalo to tak hrozně jako u mě. Nějaká sestřička mi zase donesla něco k jídlu a já jí za to byl vděčný. Já osobně se divím, že mi ještě nic neřekl Andyho doktor. Vidí mě u něj 24/7 a dalo by se říct, že už skoro nespím. A když už, tak tam  vidím  Andyho. Vidím Andyho, jak prosí o pomoc a já mu pomoc nemůžu a pak se vždycky probudím a už neusnu. Děsí mě to a děsí mě, že jsem mu nedokázal pomoct.  Chci ho mít u sebe, chci ho obejmout, chci ho utěšovat, když se vzbudí z noční můry ....
Nechci zažívat už tenhle pocit je to děsně zničující. Každý den, každou hodinu, každou minutu, každou sekundu, tu u něj sedím a neodejdu bez něj. Držím ho za ruku a to, že jeho tělo stále vyzařuje teplo mě aspoň trošku uklidňuje.
  Nevím jak, ale nějak se mi povedlo usnout. Sice jsem se cítil odpočatý, ale nejhorší je ten hrozný zvuk co mě vzbudil. Všechny přístroje, na které byl Andy napojený úplně šíleli. Do pokoje hned vběhli nějací lékaři a začali na sebe něco pokřikovat. Byl tu hrozný zmatek. Odtrhli mě od Andyho a někdo mě i přes moje protesty táhnul ven z pokoje. Nevěděl jsem o co se pořádně jedná vůbec mi to nedocházelo, ale bylo mi jasné, že to nebude nic dobrého. Slzy mi tekly po tvářích a všechno začalo být takové rozmazané. Ach bože, .... ANDY...