Dvě strany - pozastaveno

I

Stojím před zrcadlem a dívám se na svůj odraz. Opatrně si na rty nanesu lesk  a přejdu k šatníku. Bez váhání jsem vzala černé kraťasy do vysokého pasu a šedivý crop-top. Koukla jsem se na hodiny. Zbývalo mi ještě 6 minut. Obula jsem si  své plátěné bílé boty a vyšla z domu. Do uší jsem si nasadila sluchátka a vydala jsem se k mojí nejlepší kamarádce Charlotte. Přišla jsem k jejímu domu přesně včas. ,,Ash! Ráda tě vidím ty moje 18tko,'' přivítala mě s širokým úsměvem. ,,Charlotte, taky tě ráda vidím. Chyběla jsi mi.'' Objala jsem svojí hnědovlasou kamarádku. ,,Jak bylo v Německu? Jak jste oslavili tvé narozeniny?'' Hned mě začala zpovídat při cestě dovnitř. ,,Bylo tam krásně. Měli jsme menší rodinou oslavu. O nic jsi nepřišla.'' Usmála jsem se na ní. ,,Chvíli jsem váhala, že bych si koupila letenky a překvapila tě.'' Obě jsme se tomu nápadu zasmály a ještě jednou jsem jí objala. Sedly jsme si do obýváku a povídaly si. ,,Kde jsou vůbec tvoji rodiče?'' Zeptala jsem se Charlotte. ,,V práci.'' Odpověděla a už jsem se dál na její rodiče nevyptávala. Věděla jsem, že se s nimi teď moc nevídá, protože jsou pořád v práci. ,,Tady máš svůj dárek.'' Usmála se na mě má kamarádka a předala mi menší růžovou krabičku. Se zvědavostí jsem otevřela krabičku a podívala jsem se na její obsah. V krabičce ležel stříbrný náramek s přívěškem. ,,Charlotte! Je dokonalý.'' Objala jsem Charlotte. ,,Mockrát děkuju.'' Řekla jsem a stekla mi slza po tváři. ,,Taky tě mám ráda.'' Zasmála se Charlotte a já s ní. Společně jsme si pak udělaly rizoto a pustily si komedii. 

Koukla jsem se na hodiny. Bylo 10 hodin. ,,Charlotte, já už budu muset jít. Uvidíme se zítra?'' Zeptala jsem se mé přítelkyně. ,,Jo, jasně.'' Usmála se na mě. Rozloučily jsme se a Charlotte mě u branky ještě zastavila. ,,Ash? Dávej prosím pozor a dej mi vědět, že jsi domů došla v pořádku. Přece jen je pozdě.'' Podívala se na mě starostlivě. ,,Neboj mami.'' Zasmála jsem se. ,,To není vtipné. Nikdy nevíš co se stane.'' Zamračila se na mě. ,,Jo neboj, dám ti vědět.'' Naposledy jsme se objaly a já  vyrazila domů. Musela jsem pořád přemýšlet nad slovy Charlotte. Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje, ale když jsem se otočila, nikdo tam nebyl. Ulice byla prázdná a nestály na ní ani žádné auta. Přecházela jsem křižovatku, když jsem za sebou uslyšela kroky. Byla jsem si jistá, že za mnou někdo jde a přidala jsem do kroku. Osoba za mnou mi byla v patách. Otočila jsem se. ,,O co vám jd-'' Nestihla jsem doříct, protože mi na obličej přiložil černou látku. 

**********

Probudila jsem se s bolestí hlavy. Otevřela jsem oči a hned na to zase zavřela. V místnosti bylo příliš mnoho světla a mé oči si musely zvyknout. Místnost byla bílé barvy. Vlastně to byl docela luxusní pokoj. Vlevo od postele se nacházelo velké okno. Vpravo se nacházely dvoje bílé dveře a bílá skříň. Vstala jsem z postele a přešla k oknu. Měla jsem na sobě své původní oblečení. Za oknem se nacházela rozlehlá zahrada s altánem a bazénem. Kolem byly různé lehátka se stolky. Porozhlédla jsem se po místnosti, jestli někde nenajdu svůj mobil či kabelku. Bohužel marně. Vzpomněla jsem si na slova od Charlotte. Začala na mě doléhat panika. ,,Co budu dělat? Kde vůbec jsem? Proč jsem tady?'' Měla jsem spoustu otázek, na které jsem neznala odpověď.  Napadlo mě otevřít dveře. S údivem jsem je otevřela a ocitla se tak na dlouhé chodbě. Vydala jsem se doprava. Došla jsem ke schodům do přízemí. Potichu jsem scházela schody. Ocitla jsem se v hale, naproti mě se nacházely vchodové dveře. Zleva jsem slyšela hlasy. Přesvědčila jsem se, že ty hlasy vycházejí z vedlejší místnosti a pomalu jsem přešla k vchodovým dveřím. Natáhla jsem ruku ke klice, když v tom se za mnou ozval mužský hlas. ,,Ale, ale. Kampak si myslíš, že jdeš?'' Otočila jsem se na něho. Neznámý muž byl atletické postavy. Byl vyšší než já. Na hlavě měl černé rozcuchané vlasy a na obličeji mu pohrával lišácký úsměv. ,,Že by domů?'' Podzvedla jsem obočí. To asi nebylo moudré, když to je člověk co mě unesl. Co když mi ublíží? Zachvátila mě panika a strach. Začal se ke mně přibližovat. O krok jsem couvla a narazila do dveří. ,,Ty se mě bojíš?'' Zasmál se té myšlence. ,,Neměla bych? Vždyť jsi mě unesl!'' Zvedla jsem na neznámého hlas. ,,Kdybych ti chtěl ublížit, tak bych ti nenechal odemčený pokoj. A navíc bych tě hodil někam do sklepa.'' Zkřížil si ruce. ,,Proč jsi mě unesl?!'' Opět jsem na něho zakřičela. ,,Není nutné, aby jsme po sobě řvali.'' Zůstal stát klidně na místě. ,,Ty mě uneseš a pak chceš, abych po tobě neřvala?! Pokud není nutné po sobě řvát, tak mě odvez domů!'' Dotyčný se pouze uchechtl. ,,Tak ti to řeknu jinak. Domů se nevrátíš. Důvod únosu ti může být jedno. Budeš tu žít s námi. A nezkoušej utéct. Nepodaří se ti to. A kdyby ano, tak tě stejně chytnu.'' Odešel do místnosti odkud přišel. V hlavě jsem měla milion myšlenek a tisíce otázek. Co po mně teda chtějí? Po chvíli nehybného stání jsem se rozhodla jít do místnosti, kam předtím neznámý vešel. Ocitla jsem se v kuchyni. U ostrůvku seděl neznámý a ještě jedna starší žena. ,,Tak tady tě máme. Tohle je Dorotha. Služebná a kuchařka. Když něco budeš potřebovat, zajdi za ní. A já jsem Noah. Pobývají tu ještě další lidé, ale s těmi se seznámíš později.'' Dořekl svůj proslov. ,,Dobře.'' Odpověděla jsem. ,,Pána domu poznáš později. Teď si běž sednout do jídelny, je hned vedle kuchyně. Bude oběd.'' Řekl a přemístil se do zmiňované místnosti. Já jsem ho následovala a posadila se ke stolu. Kuchyně byla spojená s halou, rozdělovalo je pár mramorových sloupů. Co jsem zatím pochytila je, že jsou hodně bohatí. Jinak nevím, kde by vzali takovou vilu. Dorotha nám přinesla špagety se sýrovou omáčkou. S chutí jsem se do jídla pustila. Už to je pár hodin co jsem nejedla. Pak mi to došlo. ,,V jakém jsme státě?'' Zeptala jsem se Noaha. ,,Ve spojených státech'' Odpověděl klidně a pokračoval ve svém jídle. To je přes celý oceán! Už nikdy neuvidím Londýn. Rodinu. Charlotte. Co budu dělat? Charlotte se musí zbláznit! Určitě mě už dávno hledají! Zatímco oni hledají v Anglii, já jím v cizí vile výborné špagety. Dojedla jsem poslední sousto, když hrobové ticho prolomil hlas Noaha. ,,Tady ho máme'' Podíval se směrem ke schodům a já hned po něm. Po schodech scházel muž v obleku. Byl vyšší než Noah. I postavu měl vypracovanější. Hlavu mu zdobily hnědé upravené vlasy. Můj pohled spadl k jeho očím. Sytě zelené oči mi oplácely pohled. 'Pán domu' přišel k nám. ,,Čau Liame.'' Pozdravil ho Noah. ,,Čau Noahu, to je Ashley?'' Jakoby se chtěl ujistit, jestli to jsem já. Takže to on musel dát příkaz k tomu, aby mě unesl. Nebo se pletu? ,,Ano, jsem.'' Odpověděla jsem dříve než Noah. Liame mě ještě jednou sjel pohledem a pak dodal: ,,Fajn, já jsem Liame.'' Prohrábl si své vlasy. ,,Můžu jít zpátky do pokoje?'' Zeptala jsem se Noaha. ,,Mě se nemusíš ptát co můžeš a co ne.'' Začal se smát. ,,Máš ale zákaz chodit do pravé chodby.'' Řekl a podíval se směrem ke schodům. ,,Rozumím.'' Zašeptala jsem spíše pro sebe. Na nic jsem nečekala a šla zpátky do pokoje. Po cestě jsem si počítala místnosti, takže mi nedělalo problém najít svůj pokoj. Otevřela jsem dveře a hned jsem je za sebou zavřela. Opřela jsem se o dveře a sesunula po nich na zem. Hlavu jsem si položila ke kolenům a začala brečet. Byla jsem daleko od svého domova. Možná tu budu do konce svého života. Hledají mě vůbec? Co teď budu dělat? Není tu co dělat. Chci zpátky svůj obyčejný život. Svojí rodinu. Své přátele. Představa, že je už nikdy neuvidím mě ničila. 

*************

Po nějaké době jsem šla otevřít druhé dveře v pokoji. Nacházela se za nimi prostorná koupel se záchodem, umyvadlem, zrcadlem a sprchou s vanou v jednom. Přešla jsem ke zrcadlu a podívala se na svůj odraz. Oči jsem měla zarudlé. Vypadala jsem příšerně. Svlékla jsem ze sebe oblečení a vlezla si do sprchy. Na mé tělo padaly teplé kapky a já si užívala ten moment bez starostí. Vypla jsem sprchu a zabalila se do ručníku, který byl pověšený vedle sprchy. Když jsem přišla do pokoje s ručníkem kolem těla, byla už tma. Musela jsem ve sprše strávit spoustu času. Koukla jsem se do skříně, jestli tam není nějaké oblečení. Skříň byla kupodivu plná dámského oblečení velikosti S. Vzala jsem si černé tepláky a bílé tílko. Vlasy jsem si rozpustila a prohrábla rukou. Vyšla jsem na chodbu. Na chodbě nikdo nebyl. Rozhodla jsem se jít do kuchyně. V domě bylo naprosté ticho. Vzala jsem si z linky jablko a sedla si k ostrůvku. Bylo už 12 hodin. Ten čas mě překvapil. Dojedla jsem a šla nahoru. U schodů jsem se zastavila. ,,Ale máš zákaz chodit do pravé chodby.'' Proběhla mi v hlavě slova Noaha. Ohlédla jsem se, jestli mě někdo nesleduje a vykročila vstříc pravé chodbě. Došla jsem nakonec chodby. Zkusila jsem otevřít pravé dveře. Vyšla jsem do kanceláře, kde byl Liame. A sakra. Liame se na mě podíval. ,,Noah ti říkal, že máš zákaz chodit do pravého křídla.'' Prohodil s klidným hlasem.  ,,Pojď dál.'' Kývnul na mě. Já jsem za sebou opatrně zavřela dveře a vešla dál do místnosti. Pravá i levé strana byla celá obklopena knihovnou s knihami. Stěna naproti dveřím byla prosklená. Před prosklenou stěnou stál dřevěný, tmavý stůl s lampou, notebookem  a nějakými složkami. Neodvážila jsem se promluvit. Liame otevřel zásuvku, vyndal z ní flašku rumu a sklenici. Nalil si hnědou tekutinu a vzal si sklenici do ruky. Přešel k prosklené stěně a podíval se ven. ,,Z čeho máš největší strach?'' Zeptal se a zamyslel se. Chvíli jsem váhala co odpovědět, ale pak jsem promluvila. ,,Z toho, že už nikdy neuvidím svojí rodinu. Své přátele. Anglii..'' Zmocnil se mě zase smutek. Liame na to nic neodpověděl. Napil se hořké tekutiny a položil ji na stůl. Prošel kolem mě ke dveřím a zamknul je. Začala jsem panikařit. Co mi udělá?  Vydal se pomalými kroky za mnou. Začala jsem couvat, až jsem narazila do stolu. Zastavil se těsně přede mnou. Díval se mi do očí. Pak se zasmál. Couvnul krok zpět. ,,Vážně sis myslela, že ti ublížím? Že si tě vezmu tady na tomhle stole?'' Smál se ještě víc. Ulevilo se mi. ,,A proč tu teda jsem? Můžu si tady v tomhle domě dělat co chci. Dostávám najíst. Nechcete mi ublížit. Tudíž jsem tu úplně zbytečně!'' Začala jsem na něho křičet. ,,Teď už tě ale nemůžu nechat jít. I kdybych chtěl.'' Stočil pohled do okna za mnou. ,,Hledají mě?'' Zeptala jsem se upřímně. ,,Pouze v Anglii.'' Odpověděl. Ta slova mě ranila. ,,Měla by jsi už jít spát.'' Řekl a šel mi otevřít dveře. Vyšla jsem z místnosti a šla po chodbě do svého pokoje.

***********

Celou noc jsem se převalovala a nemohla usnout. Nejvíc mě štvalo, že mé myšlenky často směřovali na Liama. Musela jsem na něho myslet. Na jeho oči. Smích. Úsměv. Vstala jsem z pokoje a šla do kuchyně. Všimla jsem si mikrovlnky. Po 2 minutovém hledání hrníčku jsem ho konečně našla. Nalila jsem do něj mléko a dala ho ohřát. Při hledání hrnku jsem narazila na americké sušenky, tak jsem si jich pár nasypala na talířek. Posadila jsem se k ostrůvku a pustila jsem se do mé skoro ranní svačiny. ,,Jak to, že nespíš?'' Ozval se za mnou Liamův hlas a já jsem sebou trhla. ,,Vyděsil jsi mě! Nemůžu spát.'' Odpověděla jsem na jeho otázku. ,,Nechtěla by ses projet?'' Zeptal se mě. Pouze jsem se na něho podívala. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem odpověděla. ,,Ano.'' Nevím, co to do mě vjelo. ,,Tak se tady setkáme za pět minut, běž se převléct.'' Řekl a já jsem se vydala do svého pokoje.

---------------

Tak, máme tady první kapitolu! Byla bych ráda, za vaše ohlasy :) Popřípadě upozornění na nějaké chyby. Na kapitole jsem pracovala 3 dny. Příběh už mám dopředu vymyšlený. Máte se na co těšit! Budu se snažit vydávat co nejčastěji kapitoly. Tak zatím..

ZDAR :)