Dvě strany - pozastaveno

XII

Moje triko se válelo daleko od postele a Liamovy ruce klouzaly po mých holých zádech. Přála jsem si, aby tenhle okamžik byl věčný. Aby nikdy neskončil. Jenže nic netrvá napořád, proto jsem si každý jeho pohyb, každý jeho polibek, vyrývala do paměti. Náhle se ode mě odtáhl a já zaúpěla. ,,Nelhal jsem ti. Nikdy jsem ti nelhal. Opravdu jsem nechtěl, aby tě unesli. Myslel jsem si, že budeš další ubohá, obyčejná holka. Ale ty i přes moje postavení jsi mě poslala do háje a dívala se mi přímo do očí. Tehdy jsem pochopil, že se lišíš. Že jsi výjimečná. Dobrá, možná máš sebevražedné sklony," zasmál se a já s ním. ,,Ale miluju to. Miluju, jak jsi tvrdohlavá a neprůbojná. Miluju to, jak jsi zároveň v hloubi duše zranitelná a tiše voláš o pomoc. Miluju na tobě všechno. Miluju tebe." Srdce mi poskočilo radostí a já zatajila dech. Po tváři mi ukápla slza štěstí, kterou Liame okamžitě setřel. ,,A já miluji tebe," usmála jsem se. ,,Tak to bych tu měl s tebou zůstat přes noc, co? Kdyby náhodou přiletělo UFO nebo vesmírná loď," v očích se mu zablýskalo a přitáhl si mě opět do náruče. ,,To je skoro to samé, ty popleto," zasmála jsem se a podvolila se jeho polibkům. ,,Ty musíš vědět vše, Ashley Hughes," pohrál si s mým jménem. Líbali jsme se tak dlouho, až jsme oba padli únavou.

Ráno jsem se probudila se zvláštním pocitem. Byl to hrozný, ale zároveň skvělý večer. Myslel to vyznání vážně? Nebo se mě jen snažil rozptýlit? Zachvátila mě nejistota. Přetočila jsem se a spatřila prázdné, rozválené místo. Co jsem mohla očekávat? S povzdechem jsem vstala z postele a ze skříně si vzala hedvábný župan. Když jsem se plížila chodbou, zaslechla jsem velmi hlasitou hádku a rozbíjení skla. Okamžitě jsem se rozběhla za původem onoho zvuku. V kuchyni jsem spatřila skleněné střepy a Amy s Liamem. ,,Všechno je to tvá chyba! TVÁ!" křičela Amy. Měla černé kruhy pod očima a rozmazanou řasenku. I teď ji po tváři stékaly slzy. ,,Amy," snažil se ji Liam uklidnit, ale ona na něj namířila pistolí. Zatajil se mi dech a pohltil mě strach. ,,Už toho mám dost. Všichni kolem tebe umírají! Moji rodiče, Julian a teď Benny! A pro co? K čemu jejich oběť byla?! Ty jen sedíš na prdeli a jdeš s proudem!" Amy nabila zbraň a stále držela pevnou ruku mířící na Liama. Nevěděla jsem co dělat. Kde je sakra Noah?! ,,A-Amy," vykoktala jsem. Poznala jsem, že mě poslouchá, ale neodvrátila zrak od Liama. ,,Takhle to nemusí skončit. Chápu, že jsi naštvaná, ale on Benna nezabil. To váš společný nepřítel. Stojíte na stejné straně," volila jsem opatrně slova. ,,Ale poslal ho na porážku! Jak nějaký dobytek!" ,,Amy, můžeme si promluvit v klidu. Jen odlož tu zbraň, ano?" udělala jsem malý krok k Amy. Liame se na mě vyděšeně podíval a žádal mě, ať uteču. Ale já ho tu tak nemohla nechat. Ne, když byl v nebezpečí. ,,Ještě krok a urychlím to," zavrčela Amy směrem ke mně. ,,Máš 5 vteřin na to vypadnout z kuchyně. 5...4...3...2..." počítala a já se spěšně podívala na Liama a vyběhla z místnosti. Běžela jsem sprintem do úkrytu v suterénu. Rychle jsem odsunula skříň a přiběhla k polici s pistolemi. Vybavila jsem si vše, co jsem se naučila. Sáhla jsem po černé zbrani a jednom plně nabitém zásobníku. Ten jsem zasunula do pistole a běžela zpátky do kuchyně. Neobtěžovala jsem se přesunout skříň na své původní místo. Při cestě do přízemí mi hlavou vířilo milion myšlenek. Prosím, ať nejdu pozdě. Ať je na živu. Ve dveřích do kuchyně jsem se zastavila. Oba stáli na svém místě a Amy pořád držela namířenou zbraň. Neváhala jsem a zamířila tou svojí na její bok. ,,Zkus vystřelit a vystřelím já," nabila jsem svoji zbraň tak, jak mě to naučili. ,,Dokážeš s tím žít po zbytek života? S vědomím, že jsi někoho zabila? Že jsi zabila mě? Myslela jsem, že jsme přítelkyně." ,,Otázkou je, jestli to tobě stojí za to. Co se změní tím, že ho zabiješ? Jsou lidé, co si tu kulku zaslouží víc, než on. A pokud budu muset vystřelit, tak váhat nebudu," řekla jsem rozhodně. Amy se na mě otočila a sklonila zbraň. Liame si oddechl a já s ním. ,,Ještě jsme spolu neskončili," pronesla k Liamovi a kvapně odešla z baráku. Sklopila jsem svoji zbraň, pomalu odjistila a položila na linku. ,,Děkuju," přešel ke mně Liam. ,,Neměl by ses o sebe umět postarat?" ,,Já... nečekal jsem to," sklopil pohled. Překročila jsem tu mezeru mezi námi a pevně ho objala. ,,Abych se ještě nestala princem na bílém koni já," zamručela jsem mu do ramene. Vzápětí jsme se oba hlasitě rozesmáli. ,,Aspoň máš smysl pro humor," zamumlal. ,,Zatímco tebe opustil... konečně mu došlo, že u mě se bude mít lépe," ušklíbla jsem se. Vtiskl mi polibek do vlasů a já vdechla jeho vůni. ,,Tenhle parfém už nikdy nevyměňuj." ,,Dobře," lehce se zasmál. ,,Klidný den teď asi nějakou chvíli nezažijeme, co?" ,,Obávám se, že ne," odtáhl se ode mě. ,,Ale máme spoustu času, co se takhle jít ještě prospat?" vzal mě za ruku a já ho následovala.

Když jsem otevřela oči, spatřila jsem Liama stojící ho před oknem. Venku byla tma a jediným zdrojem světla v pokoji byl měsíční srpek. ,,Jak dlouho jsi vzhůru?" ,,Asi půl hodiny," odpověděl stále stojící čelem k oknu. ,,Pojď ke mně," poprosila jsem. ,,Nemůžu, Ashley," otočil se. V jeho očích jsem spatřila bolest. ,,Musím odjet. Musím dát všechno do pořádku. SJEDNAT POŘÁDEK. Napravit své chyby a udělat špatné věci." ,,Lii, prosím. Neodjížděj," v očích jsem měla slzy. Takže takhle to je? Po vyznání lásce a záchraně jeho života odjede? ,,Musím," sedl si vedle mě na postel. ,,Kdy se vrátíš?" ,,Dřív než za 3 měsíce ne." Tři měsíce... To je strašně dlouhá doba. ,,Ráno přijede Noah. Bude tady dokud se nevrátí ostatní. Se všemi se seznámíš. Budou tě ochraňovat a zastoupí mé místo, zatímco budu v terénu. Jsou tu po celý rok, jen teď mají dovolenou, proto jsi se s nimi ještě nesetkala. Mají stejný vliv jako Amy a Noah. Budeš v bezpečí a budeš mít společnost. Jezdi do města, do lesa. Prostě kam budeš chtít. Máš volnost." ,,Co když se vrátím domů?" ,,Oba víme, že už máš nový domov," naklonil se ke mně aby mě políbil, ale já ho odstrčila. ,,Běž," vydechla jsem bez známky citu. ,,Ash-" ,,Běž, ať neztrácíš čas. Pokud vím, je to MŮJ pokoj." Beze slova vstal a přešel ke dveřím. ,,Mrzí mě to," řekl a odešel. Odešel. V mém nitru se rozrostla samota. Jak jsem si mohla myslet, že mě miluje? Jak jsem mu mohla věřit? Jak jsem jen mohla být tak naivní? Propukla jsem v pláč. Láska vás udělá nejšťastnějšími lidmi na světě, ale na konci vás zlomí. A ta moje netrvala ani den. Opřela jsem se hlavou o rám postele. Zamilovala jsem se do špatné osoby. Ale i kdyby se vrátil za půl roku, mé city budou pořád stejné. A já budu pořád věrná té jediné, proklaté osobě. Bude i on, pokud vůbec někdy byl?

Po patnácti minutách jsem zaslechla startování motoru a následné odjíždění auta. Mám do rána spoustu času a spát se mi nechce. Vylezla jsem z postele a podívala se z okna na prázdnou příjezdovou cestu. ,,Budeš mi chybět," zašeptala jsem a odešla do koupelny. Na holou kůži mi dopadaly ledové kapky vody a já před očima měla opět ten výjev. Jak někdo mohl někoho tak znetvořit? Měla Amy pravdu? Mohl za to Liame tím, že nemá kontrolu? Možná... Ne, to je nesmysl. To nepřipadá v úvahu. Rychle jsem zahnala své myšlenky a sáhla si na jizvu na klíční kosti. Vybavila se mi osudová vzpomínka, při které k tomu všemu došlo. Benova mrtvola oproti tomu byla nic. Opřela jsem se o kachličkovou stěnu a vypla proud vody. Nádech, výdech... Po chvíli jsem se odlepila od ledové stěny a zabalila se do ručníku. Ze skříně jsem si vzala sportovní legíny a tílko s mikinou. ,,Vlastní posilovnu má přece každý dům na světě, je to zcela normální záležitost," přemýšlela jsem nad velikostí téhle nekonečné vily zatímco jsem si to kráčela do posilovny v suterénu. Myslela jsem si, že celý suterén se skládá pouze z herny a tajné místnosti, ale nevšimla jsem si zadních dveří naproti falešné skříně. Mají vlastní mini lázně, střelnici, posilovnu... No prostě všechno, pro co normální člověk musí chodit na milion různých míst.

Po hodině a půl posilování a běhaní jsem sebou plácla o zem. ,,Tohle...byl...sakra...blbý...nápad," stěžovala jsem si mezi nádechy. Po chvíli válení jsem se s rozbolavělým tělem postavila a šla si sehnat něco k snědku. ,,Jak je tu člověk sám a všude je zhasnuto, tak to tu nahání hrůzu," povídala jsem si sama se sebou během jezení jogurtu. Dávala jsem si poslední lžičku, když se ozvalo praskání skla. ,,Co to sakra?!" vyskočila jsem na nohy a zmateně se dívala kolem sebe. Kde je ta zbraň, co se tu ještě ráno válela?! Zaslechla jsem křupání skla. Někdo sem jde. Horlivě jsem začala otevírat všechny šuplíky a skříňky s nadějí, že najdu skrytou pistol, ale marně. Proto jsem si vzala několik stejně velkých nožíků a otočila se ke dveřím z jídelny. Při pohledu na osobu celou v černém jsem ztuhla. A ona taky.