Dvě strany - pozastaveno

VIII

Procházeli jsme úzkými ulicemi města. Liame za celou dobu nepustil mojí ruku a nevím, jak si to mám vyložit. Cítí ke mně něco? Přitahuje ho něco ke mně tak, jako mě k němu? Zvedla jsem k němu pohled. Mírný vítr mu rozcuchal hnědé vlasy. Na sobě měl černé triko s džíny. Na lidi, co nás zahlédli, jsme museli budit dojem dokonalého páru. Nad tou myšlenkou jsem se zaculila. Mohla bych s ním chodit? Je to vůbec možné? Z myšlenek mě vytrhl jeho hlas. ,,Za chvíli tam budeme.'' ,,Dobře. Kam vlastně jdeme?'' ,,Uvidíš.'' Přicházeli jsme na konec ulice, když se na mě Liame otočil a zakryl mi oči. ,,Liame! Co to děláš?'' Zasmála jsem se. ,,Je to překvapení, nemůžeš to vidět dřív, než tam dojdeme.'' ,,Nemám ráda překvapení.'' ,,To není moje starost.'' ,,Jsi zlý.'' Postěžovala jsem si. ,,Nepovídej.'' Nepotřebovala jsem ho vidět, abych si představila jak se zakřenil. Pod nohama jsem ucítila měkkou trávu. Zhluboka jsem se nadechla a nasála vůni čerstvé trávy, pylu a řeky. Ušli jsme pár kroků a zastavili se. ,,Připravená?'' ,,Ano.'' Řekla jsem bezhlavě. S tebou jsem připravená na všechno, pomyslela jsem si. Liame pustil své ruce z mých očí a mně se naskytl pohled na čistě modrou řeku, za kterou se v dáli tyčily kopce s lesy. Pořádně jsem se rozhlédla. Kousek od nás se nacházel kamenný most. Stáli jsme na menší louce, na které rostli květiny všech barev. Stáli jsme tu sami. Společnost nám dělal zpěv ptáků a občasné zabzučení včel. ,,Je to..'' Nenacházela jsem správná slova. ,,Nádherné?'' Doplnil mě Liame. ,,Ne.. Pro tohle neexistuje vhodné slovo.'' Žasla jsem. Přešla jsem na břeh řeky a posadila se. Liame mě následoval. Seděli jsme těsně vedle sebe. Sledovala jsem všechnu tu krásu kolem. ,,Noah mě zabije, že jsem se vypařila.'' ,,Jen přes mojí mrtvolu.'' Podívali jsme se na sebe a dívali jsme se navzájem do očí. A v tom jsem si to uvědomila. Zamilovala jsem se do něj. V jeho společnosti jsem se cítila tak, jak s nikým jiným. A já jsem neprotestovala. Usmála jsem se. ,,Nad čím přemýšlíš?'' Zeptal se mě. Chtěla jsem to říct. Chtěla jsem říct, že přemýšlím nad ním. ,,Prosím, aspoň jednou mi řekni, nad čím přemýšlíš, že tě to nutí se smát.'' Zaúpěl. ,,Nad tím vším.'' ,,A to se usmíváš?'' Nechápal. ,,Ano..'' Usmála jsem se o to víc. ,,Tomu nerozumím.'' Zakroutil hlavou. ,,Tak mě chyť a já ti to vysvětlím.'' Zašklebila jsem se a během okamžiku jsem stála na nohou a utíkala směrem k řece. Liame na nic nečekal a rozběhl se za mnou. Skočila jsem do příjemně studené vody, která osvěžila mé tělo. Vynořila jsem se nad hladinu a prohrábla si vlasy. Jen tak tak jsem dosáhla chodidly na dno. Liame se vynořil přímo naproti mně. Sakra! Slušelo mu to ještě víc. Při pohledu na něj jsem se kousla do rtu. ,,Hughesová, za tohle budeš pykat!'' Skočil po mně s účelem mě stáhnout pod hladinu, ale já jsem mu uskočila a Liame letěl obličejem do vody. Začala jsem se hlasitě smát. Naštvaný Liame se vynořil z vody a vyprskl vodu z pusy. ,,Jen počkej!'' Rozplaval se zamnou a já začala plavat co nejrychleji ke břehu. Při mé smůle byl Liame rychlejší a chytl mě za nohu. Přitáhl si mě k sobě. Stáli jsme naproti sobě a já očekávala nejhorší, v rámci možností. Jeho hruď se pravidelně zvedala a klesala. Mokré tričko zvýrazňovalo jeho vypracované tělo. ,,Máš štěstí, že mám dobrou náladu.'' Ušklíbl se. ,,Škoda.'' Vyplázla jsem na něj jazyk.

***

Leželi jsme na vyhřáté trávě na břehu řeky. Naše oblečení bylo už téměř suché. Slunce se připravovalo ke spánku a oblohu zalily červánky. ,,Pojedeme?'' Otočil se na mě Liame. Přikývla jsem a přijala jeho ruku, aby mi pomohl vstát na nohy. Tentokrát ale mojí ruku pustil, což mě zamrzelo. Následovala jsem ho až na náměstí. Na náměstí bylo mnohem více lidí, než dopoledne. Liame parkoval nedaleko náměstí. Nastoupili jsme a odjeli z města. Dojeli jsme k domovu a vystoupili. Vešli jsme do předsíně, kam hned přiběhl Noah. ,,Do háje! Víte jaký jsem měl strach?!'' Mračil se na mě. ,,V klidu, byla semnou. Semnou se jí nic stát nemůže.'' Snažil se ho Liame uklidnit. ,,A jak jsem měl vědět, že je s tebou?!'' Zhluboka se nadechl. ,,Měli by jsme jí pořídit mobil.'' Podíval se Noah Liamovi vážně do očí. ,,Fajn, zítra si všichni tři zajedeme na nákupy.'' Oznámil a šel do své kanceláře. To je všechno? Po tom všem, co se dneska událo, se sebere a odejde nahoru do své kanceláře? Jako by se přepnul na jiného člověka. Dost mě to zamrzelo, tak jsem se sebrala a šla směrem do herny. 

Seděla jsem u baru a pila čtvrtého panáka vodky. Neměla jsem pojem o čase, ale více jak hodinu jsem tady strávila. Dívala jsem se na obsah skleničky, kterou jsem držela v ruce a přemýšlela. Zamilovala jsem se do Liama. Cítil on něco ke mně? Nebo jsem pro něj byla přítěží? Byla jsem přítěží pro ně všechny? Ne, to je nesmysl. Kdyby jsem byla, tak by mě chladnokrevně zabili, nebo ne? Kopla jsem do sebe průhlednou tekutinu. ,,Brzdi holka.'' Uchechtl se za mnou Noah a já sebou prudce škubla. ,,Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.'' ,,V pořádku.'' Ujistila jsem ho. ,,Co jste dělali s Liamem?'' ,,Nic speciálního, jen mi ukázal město.'' Zalhala jsem. ,,Příště mi aspoň dáš vědět zprávou.'' Usmál se a přišoupl si ke mně barovou židli, na kterou se posadil. ,,Já jsem ti to chtěla dát vědět, ale to už mě Liame táhl pryč.'' Pousmála jsem se. ,,Já jsem si myslel, že jsi utekla. Proč jsi neutekla, když jsi  mohla?'' ,,Protože by jste mě stejně chytli.. A protože utíkat nechci.'' Dívala jsem se mu upřímně do očí a hledala v nich jeho pocity. ,,Nechceš?'' Díval se na mě nechápavě. ,,Ne. Uvědomila jsem si to, když mě prohlásili za mrtvou. Takhle to je nejlepší.'' A osudu utíkat nadále nemůžu, pomyslela jsem si. ,,To... Nechápu..'' Byl zmatený. ,,Co je na tom špatného? Jsem divná, když tu chci zůstat?'' ,,Já nejsem ten, co by měl rozhodovat o tom, co je divné a co ne.'' Pousmál se. ,,Už půjdu spát a ty by jsi měla taky.'' Podíval se na moji, nově plnou sklenici s hořkou tekutinou. ,,Já tady ještě zůstanu. Dobrou noc.'' ,,Dobrou.'' Popřál mi a odešel. Zůstala jsem v místnosti opět samotná, ale ne na dlouho. Uslyšela jsem ho přicházet a nepotřebovala jsem se otáčet, abych věděla, kdo je vetřelcem, co narušuje můj klid. ,,Jdeš se ke mně přidat?'' Poukázala jsem na prázdnou barovou židli vedle mě. ,,Copak se taková nabídka odmítá?'' ,,To já nevím.'' Pohlédla jsem na něj. Posadil se vedle mě a já jsem ho změřila pohledem. Na sobě měl pouze černé tepláky. Snažila jsem se dlouho nedívat na jeho břišní svaly, ale marně. Zasmál se. ,,Nemohla jsem si pomoc.'' Ušklíbla jsem se. Na tváři mu hrál šibalský výraz a koutky mu cukaly do úsměvu. Má tak nádherný úsměv... Rozplývala jsem se nad jeho tělem dalších pár minut, během kterých jsme si dali společného panáka. Chtěla jsem se zeptat na tolik otázek. Chtěla jsem se zeptat, proč je takový, jaký je, ale nakonec ze mě vypadla úplně primitivní otázka. ,,Jak je na tom Amy? A jak se vyvíjí situace s Bennym?'' ,,Amy je doma a plánuje všechny možné taktiky, přes noc nezamhouří oči. A o Bennym víme jen, že ho unesli kvůli nějakému náhrdelníku. Snažíme se zjistit, o jaký náhrdelník jde, ale zatím nemáme žádné vodítka.'' Dal si hlavu do dlaní. Chytila jsem ho za ruku, kterou měl položenou na baru. ,,To bude dobré, zachráníme Benna.'' Přejížděla jsem mu prsty přes klouby. Pomalu ke mně zvedl hlavu. V očích se mu mísil strach a bezmoc. ,,Musíme... Neodpustil bych si to... Nikdy.'' ,,Nebude co odpouštět.'' Stiskla jsem jeho ruku a on mi gesto oplatil. ,,Já... Slyšel jsem váš rozhovor s Noahem.'' Přiznal se. ,,A taky to nechápu. To ti nechybí normální život?'' Chtěla jsem mu říct, že jsem se nenarodila pro normální život. Tak moc jsem mu to vše chtěla říct. Ale je to jediná věc, kterou nikdo nevěděl a tak to mělo zůstat. Ale brzy s tím na povrch vyjít musím... ,,Řekni, co tě trápí?'' Nevěděla jsem co říct. A tak jsem jako zbabělec odešla do pokoje za účelem spánku.

Přešla jsem do koupelny a svlékla ze sebe oblečení. Dívala jsem se na svůj odraz v zrcadle. Nezajímavá obyčejná holka. Obličej jsem měla bledý a jizva pod klíční kostí mi připomínala, kým jsem. ,,Nezapomněla jsem..'' Zašeptala jsem neslyšně a šla si napustit vanu. Když jsem vešla zabalená v ručníku do pokoje, všimla jsem si postavy sedící na mé posteli. Okamžitě se postavil a otočil se na mě. A tak jsem tam stála v ručníku s mokrými vlasy a on pouze v teplákách..

***