Až zavřu oči, směj se (první část)

Sekundy bolí

Jestli poznáváte ten lidmi nedoceněnej pocit svobody při balení svých špinavých hadrů a vykročení ze dveří ještě špinavější fabriky, vítejte v mém světě. Právě končím odpolední šichtu, když v tom cítím, jak mi telefon vibruje. Neměl jsem tušení, kdo by to v tuhle dobu mohl být. Podíval jsem se na displej, volala mi moje snoubenka, která by měla být jako vždycky na cestě domů z práce.
,,Ahoj, co pak, zlatoʼʼ?
Než se mi od ní dostalo odpovědi, slyšel jsem jen silné zabouchnutí dveří od domu a jejich urychlené zamykání na oba západy.
,,Kirile, není čas na řeči, až z místa mojí práce za mnou jela nějaká stříbrná dodávka, teď z ní vystoupil chlap s páčidlem.ʼʼ
Ještě nikdy mi nic tak nesvíralo srdce.
,,Kristo, ihned volej policii, zalez do koupelny ve druhém patře, vezmi si do ruky nějakou ostrou věc a ani nepípni.ʼʼ
Bez dalších slov jsem típnul hovor, nastartoval auto a jel tam. V takový moment zapomenete na to, že je Vaše podstata lidská. Zmocní se Vás jen chlad a nával adrenalinu, který Vás doslova přinutí přehlížet jakýkoli zákon a důležitost lidského života.
Když jsem dorazil, dveře ležely vypáčené na zemi. Bezmyšlenkovitě jsem opustil otevřené auto, vběhl do domu a volal její jméno. V tu ránu se z druhého patra ozval hlasitý ženský křik, který doprovázely silné rány.
Vyběhl jsem nahoru po schodech a spatřil na koberci čerstvou krev, která vedla až do koupelny. Když jsem odtamtud vyrazil dveře, byl jsem svědkem něčeho, co mi změnilo život.
Maskovaný násilník se vyžíval v tom, když mohl mlátit do jejího bezvládného těla. Její zelené, mrtvé a krví podlité oči mi vypálily duši.
,,Vypadni od ní a vyzvi chlapa, ty zmrde!! ʼʼ
Nepřemýšlel jsem o tom, jestli zemřu vedle ní. Bylo mi to totiž jedno.
,,Jsi ve špatnej čas na špatným místě, hochu.ʼʼ
Útočník se napřáhl a chtěl udeřit svým páčidlem, jenže jsem se jeho úderu vyhnul, chytil ho a vpálil mu koleno do hlavy. Hned na to jsem uchopil do ruky jeho páčidlo a škrtil ho, dokud úplně nepřestal dýchat. Slezl jsem z něho a došlo mi, že jsem zabil člověka. A víte co? Kdybych se mohl vrátit v čase, udělám to znovu. Žádnou úlevu jsem ale nepociťoval, protože tam stále ležela ona. Moje jediná láska, kterou mi jen tak někdo vzal. Řval jsem jako lev, pokoušel se jí za každou cenu vzkřísit, ale bylo pozdě. Ztratila tolik krve, že jediná kachlička na podlaze nezůstala suchá.
Plakal jsem...
Naříkal...
V mojí paměti se promítal večer, kdy jsem ji požádal o ruku. Tehdy jsme se procházeli uprostřed hradeb, na kterých tancovalo světlo pocházející z ohně. Tu noc měla ty rozpuštěné zrzavé vlasy, které uměly s mými smysly pořádně zamávat. Když jsem před ní poklekl, nenechala mě doříct ani jedinou větu, její hlas se chvěl radostí, oči zaplnily slzami a své "ano" vykřikla přímo do světa.
Když jsem se vzpamatoval, sešel jsem schody do prvního patra, položil její tělo na gauč a věnoval ji poslední polibek na její ledové čelo. Najednou se z konce naší čtvrti vynořila policejní auta. Černé ulice se prosvítily modrým zářivým světlem a ovládl je jejich šílený hluk. Auta zastavila smykem a muži ozbrojeni MP5 vrthli do mého domu.
,,Klekněte si na kolena s rukama nad hlavou! Tímto jste zatčen!ʼʼ