Až zavřu oči, směj se (první část)

Sáhni na dno

Nádech..
Výdech..
Uklidňoval jsem sám sebe a říkal si, že to nebude nic, z čeho by měl být člověk tolik nervózní. Ale opak byl pravdou. Vždy jsem uměl v sobě trému a obavy potlačit, ale tenkrát to nešlo. Vstoupil jsem do cely a uviděl ho. Byl to statnej chlap. Měřil nejméně sto devadesát centimetrů a v jeho hlubokých modrých očích a neměnném výrazu se skrývalo pusté prázdno. Jako kdyby na cestě sem  ztratil duši. Chtěl jsem mu nějakým gestem dokázat, že ho tu vítám. Přistoupil jsem k němu a chtěl mu podat ruku, ale on stále seděl na  posteli a díval se do země.
,,Ahoj, já jsem Kiril, přál bych si, abychom po dobu tohoto pobytu spolu byli za dobřeʼʼ
Jen co jsem větu dokončil, tak se pomalu zvedl z postele a strčil mi do ramen.
,,Hele, na tohle blbý kamarádíčkování nejsem zvědavej. Radši si všímej svého a nech toho, než s tebou prorazím zeď.ʼʼ
Hned na to jsem se obrátil a šel z cely do společenské místnosti. Já jsem ho na jednu stranu moc dobře chápal, ale mohl na to kývnout. Chtěl jsem být jen dobrák. Možná jsem mu prostě neseděl. Snad vychladne a srovná si myšlenky. Mezitím jsem chtěl prozkoumat vězení víc. Měl to být koneckonců po dalších sedm let můj domov. Prošel jsem pár chodbami a byl ve společenské místnosti, kde se mnou bylo i pár partiček vězňů. Vzal jsem si do ruky knížku, sedl si na gauč a dělal, jak jsem tou knížkou strašně unešenej.
Pravda byla taková, že čtení nebyl můj šálek kávy. Chtěl jsem jen sledovat dění kolem a nevypadat při tom podezřele. Když už jsem si myslel, že si kvůli té nudě budu radši fakt číst, tak štíhlý týpek s tetováním na levé noze si s někým něco šuškal. Zaregistroval jsem, že chlap s tetováním od něj přijal mastnej balíček peněz a výměnou mu předal malinkou přepravku s kokainem. No, alespoň jsem si myslel, že to byl kokain. Odešli od sebe a chlap s tetováním si to kráčel rovnou směrem do sprch. Zvědavost probouzela obrovské nutkání vydat se za ním a zjistit, co za tím vlastně je. Tušil jsem, že to bude nebezpečné, protože to určitě byl někdo, kdo tu měl nějaký větší vliv. Tak jsem za ním šel. Snažil jsem se být opatrný a nenápadný. Když dorazil do prázdných sprch, smál se tam s chlapem, který měl stejné tetování na pravé noze. Já byl schovaný za krabicemi s prádlem a přemýšlel, co by to mohlo znamenat. Myslel jsem si, že to budou přátelé, bratři či při nejhorším gangsteři.
,,A hele, co pak to tu máme?ʼʼ
Zarazil se mi dech. Když nebudu šetřit na slovech, tak jsem věděl, že jsem totálně v prdeli. U těch krabic byla mezera, kterou jsem nepostřehnul.
,,Pojď sem za náma. Nic ti neprovedeme. Jenom kdyby ses rozhodl udělat nějakou hovadinu, rozumíš?ʼʼ
Nechtěl jsem klást odpor, protože to gangsteři asi nejspíš byli. Prozradil je jejich italský přízvuk. Ale zároveň jsem nechtěl dát najevo strach.
Ještě jsem k nim ani nepřistoupil a už mi chytli paže a přitiskli ma záda k tlustému sloupu uprostřed sprch.
,,Tak co všechno si viděl, ty ruský hovado? Pokud o tom jen cekneš, tak ti vlastnoručně vytrhneme jazyk z krku. Nemáš ponětí, s kým si tady zahráváš!ʼʼ
Když chtěl Ital ve svých výhružkách pokračovat, objevil se u vstupu můj spolubydlící v půl těle s ručníkem. Neřekl ani slovo. Jen tak na nás koukal.
,,Hej, ty chceš taky potíže? Koukej odsud vypadnout!ʼʼ
Můj spolubydlící jen pozvedl obočí, poklidně si položil ručník na skříňky a šel k nám. Jeden z těch Italů mi kopl vší silou holení do stehna a udeřil do spánku loktem. Složil jsem se k zemi, ale byl jsem při vědomí. Můžu Vám říct jen jedinou věc. Tak zuřivého bojovníka, jako byl můj spolubydlící, jsem ještě v životě neviděl. Oháněl se rukama takovou silou, že prvnímu z nich zlomil pravým hákem čelist a druhému kopnul do žeber tak, že nepozastavil zvracení a lapání po dechu. Chcete slyšet pravdu? Byl to skvělej pocit. Když s nimi byl hotovej a utekli pryč, přišel, podal mi ruku a zeptal se.
,,Hej, můžeš vstát?ʼʼ