Až zavřu oči, směj se (první část)

Sny

Vzpomínáte si na svoje dětství? Jak jistě víte, dětství zahrnují mnohé představy a sny. Moji kamarádi, se kterými jsem jako malej špunt chodil ven kopat do míče, chtěli být hasiči, kadeřnice a herci. A co jsem chtěl já?
Přál jsem si jednou v životě nasednout do policejního auta. Přišlo mi to jako být někdo, koho se nikdo nemůže dotknout. Apeluju na Vás, dávejte si pozor na svá přání, protože ačkoliv se to nemusí zdát, plní se. Jakmile mi policista sklopil hlavu a zabouchl dveře od auta, věděl jsem, že se řítím rovnou do pekel. Jeho kolega se optal na několik formalit ohledně mých údajů a zapisoval si je do nějakého černého sešítku. Mezitím mi řekl důvod toho, proč v tom autě sedím.
Ale pořádně jsem ho neposlouchal, poněvadž nemohl vědět nic. Za těch pár minut zbytek jednotky přece nestihnul prohledat dům a situaci správně zhodnotit. Svou řeč jsem si šetřil na soud. Když jsme zastavili v Palo Alto na stanici, byl jsem na půl dne ve vazbě, než došlo na můj výslech. Tam jsem jim pověděl všechno a popravdě. Zanedlouho jsem byl na základě mojí výpovědi předveden k soudu, kde mi byl udělen nepodmínečný trest odnětí svobody na celých sedm let. A to jsem dle slov soudce vyvázl ještě dobře, jelikož jsem se zabití dopustil v sebeobraně. Víte, už jako teenager jsem chtěl žít ten nádhernej život někde v horách, kde bych si postavil svůj velkej dům a hrál dětem na kytaru u ohně pod hvězdama, zatímco by moje žena zpívala nějakou pěknou písničku. Na místo toho jsem se ale dočkal věznice, která byla kolem do kola obehnaná vysokým ostnatým plotem. Všude hlídali bachaři s obuškama a ze strážných věží byl vidět každý Váš pohyb. Jednalo se o San Quentin. Je to jedna z nejproslulejších věznic v Americe. A má to také svá odůvodnění, o kterých jsem tehdy vůbec nevěděl. Stál jsem s hloučkem vězňů přímo před branami věznice. Pohled na ni nebyl zase tak zlý. Mnohem horší se bylo dívat do očí trestanců. V mém okolí výřila sebelítost, agrese, výčitky, strach a bolest. Sami byste nevěřili, do jaké míry Vám můžou emoce a pocity zatracených lidí zakalit mysl. Navíc, když se osud některých z nich ztotožňuje s tím Vaším. Ozvala se píšťalka, která nám signalizovala, abychom se seřadili a vyčkali na příchod bachařů, kteří nás následně vedli tou strašnou uličkou. Vězni na nás křičeli, nadávali do sviní a vyhrožovali vším možným. Chtěli nám nahnat strach, ale pokoušel jsem se vytrvat a zachovat kamennou tvář, protože když bych těm zlotřilcům ukázal, že se bojím, tak bych pro ně byl ta nejchutnější oběť. Dopotáceli jsme se na křídlo B, což bylo oddělení pro vězně, jako já. Bez protahování nám předali oblečení, které jsme měli podle příkazů nosit. Byly to oranžové kalhoty a triko. Po té nám vyjmenovali pravidla, která se měla dodržovat. Za jejich porušení byla nemalá sankce. Ale ty už nikdo z nich nezmínil. Hned na to nás dovedli do našich cel. Má byla vybavena toaletou, dvěma postelemi, nočním stolkem a lampičkou. Sama o sobě byla cela malá a tudíž neprostorná. Soukromí bylo dost omezené a spát tu pomálem nešlo, protože člověk slyšel každý krok, kapku a otravné mumlání vězňů. Výhodou bylo to, že jsem tu byl sám. Měl jsem příležitost si utřídit myšlenky a pomýšlet na to, co bude dál.