Až zavřu oči, směj se (první část)

Hraj jejich hru

Každý z nás si moc dobře pamatuje na to, když jsme jako prvňáci vstávali do školy, nemám pravdu? Rodiče nás budili svým jemným pohlazením a úsměvem na tváři. Větším šťastlivcům máma donesla i kakao do postele. Jo, to byly časy. Ale probuzení hlasitými zvonky a předjížděním obuškem po mřížích našich cel v šest hodin ráno se od toho značně lišilo. Ještě horší bylo se smiřovat s tím, že už to těch sedm celých let nebude vypadat jinak. Je náročné usnout, když se Vám nepřetržitě v každé volné chvíli promítá ten večer společně s tím, co všechno jste mohli udělat líp.
,,Ať se neprodleně dostaví naše nové přírůstky k holiči.ʼʼ
Nemohl jsem uvěřit, že každého z nás chtějí vyholit a tím nás zbavit naší individuality. Bylo to skoro až k smíchu. Ale co už, byly to jen vlasy.
,,Tak jo, sedněte si. Budou z Vás všech překrásný princezny.ʼʼ
Kdybych tomu holiči řekl, že za podobný řeči jsem na škole zlomil jednomu takovýmu dvě žebra, smál by se stejně? Měl jsem sto chutí mu něco takového říct a plivnout mu do ksichtu. Jenže to by se mi rozhodně nevyplatilo. Musím si udržet chladnou hlavu a hrát jejich hru. Na samotku se mi dvakrát nechtělo.
,,Každá další vyholená palice se bude hlásit támhle Rogerovi, kterej Vám podá náčiní a záda práci na nádvoří.ʼʼ
A je to tu, nucený práce čekaly. Jeden z těch mamlasů v modrém popsal, co je dnes třeba udělat. Náš úkol byl vykopat na daných místech díry, aby se technici mohli pohrabat ve vodovodních trubkách, které tam byly zavedené. Po celou tu dobu jsem se snažil předstírat, že jsem duch a neexistuju. Neměl jsem v povaze navazovat kontakty jen tak. To samé jsem si přál od ostatních. Neumíte si představit, jaké bylo ten den vedro. Práce s krumpáčem a lopatou byla namáhavá. Nedostatek tekutin tomu opravdu moc nepomáhal. Měli jsme povoleno pít pouze o přestávkách, které byly každou druhou hodinu. Ve tři hodiny nám padla. Byl to úžasný pocit. Můj úsměv přešel hned potom, co jsem dostal jídlo. Chuťově nebylo nic moc, to by nebyl takový problém. Ale z toho množství se chlap nenajedl ani za živýho boha. Po obědě jste mysleli jen na tu podělanou večeři. Seděl jsem v zaplněné kantíně, když mi někdo poklepal na rameno.
,,Omlouvám se, mluvím s panem Paskaraevem? Pojďte za mnou. Máte nového spolubydlícího.ʼʼ
To byla jedna z posledních věcí, kterou jsem chtěl slyšet. Doufal jsem, že se obávám zbytečně. Doufal jsem, že to bude při nejmenším někdo málomluvný, jako jsem byl já. Strážník šel k mé cele a já ho následoval. Pár metrů před ní zastavil, natáhl paži a nechal nás o samotě.