Až zavřu oči, směj se (první část)

V koutě

Po rozhovoru se Stevem jsem spěchal do cely, abych Jesterovi o té nabídce mohl povědět. Když jsem dorazil, měl rudé oči a držel zase tu fotku s Maxem. Proto možná odešel tam dole od stolu. Chtěl být asi jen na chvíli sám.
,,Víš, Max měl vždycky rád ryby. Jeho tatík vlastnil malej obchůdek s rybářskými potřebami v jedné z těch chudých čtvrtí. Jednou se rozhodl, že čapneme pruty a vezme nás k řece. Bylo nám tehdy dvacet. V té době byl jeho táta hodně nemocnej. Chtěl trávit čas se svým synem. A já u toho mohl být.ʼʼ
Přisedl jsem k němu a položil mu pravou rukou ramena.
,,Vím, jak se teď cítíš, bráško. Bylo mi osmnáct, když jsem navštívil Veronicu, jelikož jsem ji to kdysi slíbil. Sama si procházela těžkým obdobím. Nejhorší na tom bylo, že než jsem od ní odjel vlakem domu, řekla mi, že ji v nemocnici umírá dědeček. Smutnější jsem ji ještě nikdy neviděl. Byl to strašný nezvyk. Upřímně řečeno, bolelo to. Další den obdržela z nemocnice zprávu ohledně toho, že její děda už není mezi námi. Byli ji potom na blízku lidi, kteří byli součást jejího každodenního života. Ale ona dupla na pedál a jela jako první za mnou. Sám jsem tomu nerozuměl, jenže jsem byl podle ní ten, kdo ji dokáže pomoci. Nezoufej, Jestere, protože teď mu je líp. Přijde den, kdy se s ním setkáš. Jenom nepřestávej doufat, jasný?ʼʼ
Jester zvedl hlavu a jeho pláč se proměnil ve smích.
,,Kámo, kde si byl celej můj posranej život? Vždyť tohle je lepší, než prášky na uklidnění.ʼʼ
Nešlo to, ale musel jsem se taky smát.
,,Tak co? Vypadalo to, jako kdybys chtěl o něčem mluvit. Tak spusť, Kirile.ʼʼ
Pověděl jsem mu všechno o tom, co mi Steve řekl. Najednou ho úsměv rychle přešel. Zakroutil očima a hlavou do stran.
,,Kirile, já předpokládám, že se ohledně něho nemusím opakovat. Ten kluk je nějakej divnej. Je to několik pouhých dní, co ho najdeme na hajzlech na prahu smrti. A teď co? Skáče si na stolech jako zajíček a do toho si vesele rapuje.ʼʼ
Musím Vám říct, že můj záchvat smíchu slyšela snad celá věznice.
,,Kirile, tohle není prdel. Jestli těm chlapům chceš pomoct, tak si běž, ale se mnou nepočítej. Je mi do toho hovno. Z toho nebude nic dobrýho. A já už mám takových věcí za sebou dost. Až se sem vrátíš s monclem, neopovažuj se se mnou o něčem bavit.ʼʼ
Ačkoliv jsem si myslel, že závěr této situace bude jiný, neměl jsem mu co říct. Nezbývalo mi nic jiného, než to prostě jen respektovat. Nevím, co se mu na Stevovi nelíbí. Já sám věřím tomu, že je ten klučina férovej. Koneckonců, kluk mi to tak trochu dluží.
Další den jsem si Steva vyhlídnul na basketbalovém hřišti a přišel za ním k lavičce, abych se s ním poradil o plánu. Seděl tam společně se svýma chlapama. Zřejmě už dohráli. Byla to grupa plná vlídných lidí.
,,Borci, to je můj spasitel! Máme tu Kirila.ʼʼ
V ten moment jsem byl středem pozornosti všech, co byli uvnitř hřiště. Je to znepokojující pocit, který ale má něco do sebe. V tu ránu si začnete dávat pozor na ladnost Vaší chůze a to, jak se tváříte.
,,To je ten Rusák? No, působí sebejistě. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží, Steve.ʼʼ
Řekl jeden z jeho kumpánů. Nic jsem si z toho nedělal. Bral jsem to s nadhledem.
,,Toho si nevšímej, Kirile. Basta někdy občas takhle prudí. Tak jo, přišel ses zeptat, co? Pojď se mnou někam, kde nás ty blbouni neuslyší.
Zazubil se na ně a odešli jsme.
Podle jeho popisu jsem měl stát další večer kolem sedmé hodiny v prvním poschodí, kde ulička bude vést do prádelny. Tam jsem měl odlákat bachaře, aby se kluci mohli proplížit dovnitř. To znělo snadně.
Zítra se dozvím, jestli to snadné i bude.