Až zavřu oči, směj se (první část)

Osud nespí II

,,Kirile, prober se. Na něco jsem se ptal. Co je to s tebou?
Po celém těle mi naskočila husí kůže, oči zaplnily úzkostí a nohy se mi nepatrně třásly. Byl to velký šok, protože tu všechno zapadalo do sebe. Už chápu, co myslel tím, když mi položil tu podivnou otázku a chtěl vystopovat někoho z bloku, koho nazval sviní. Byl jsem to totiž já. Některá zjištění s Vámi umí pěkně otřást, poněvadž vědomí toho, že jste chladnokrevně zabili nejlepšího přítele vraha, který Vás má na dosah ruky bez možnosti úniku, nepatří k jednomu z nejhezčích. Když se na mě díval, věděl jsem, že zapírat nepřipadalo v úvahu. Mé obavy mu musely smrdět přímo pod nosem. Víte, s osudem nelze smlouvat. Osud je někdo, kdo před Vámi nehybně stojí v černé tmě. Když se k němu přiblížíte, zvedne svou paži a rozevře dlaň, ve které spatříte malé zrcadlo. To zrcadlo se pomalinku zvětšuje, při čemž poznáváte to, co Vám chce ukázat. Můžete křičet, ale on Vás neslyší. Můžete utéct, ale on Vás chytí. Můžete plakat, ale on se směje. Cítíte se bezmocní, jelikož musíte přijmout to, co Vám dává. Ale já takový nebyl. Nikdy jsem si ohledně mých voleb nenechal nikým poroučet. A to ani samotným osudem. To zrcadlo jsem mu z ruky sebral a roztříštil po zemi. Stejně jako strach v mém srdci.
,,Jestere, poslední věc, kterou Max viděl, byla moje tvář.
Jesterovi zorničky se stáhnuly, bleskově umístil svou pravou nohu za ty mé a letěl jsem ke studené podlaze. V tom mi svým kolenem zatlačil na hrudník, sevřel pěst a zasadil tvrdou ránu.
,,Řekl ti někdo, co Max udělal? Nejsi jediný, kdo o někoho přišel! Tvůj bezvadnej kámoš v tom domě vzal život mojí snoubence, která za nic nemohla. Takže jestli to chceš udělat, tak si posluž, protože alespoň na chvíli zapomenu!ʼʼ
V tom se Jester zvednul a začal vzlykat. Slzy mu pokryly celý obličej a stékaly dolů.
,,Udeř, Kirile. Prosím tě, udeř tvrdě.ʼʼ
Nejspíš si myslel, že mi něco takového uleví. Možná si myslel, že je to dobrý způsob, jak se vyrovnat. Ale něco tak primitivního mi klid nepřinese.
,,Nejsem zvíře! Nejsem jako ty! Takhle  snadné to není. Krista měla být ještě mezi námi, ale vy jste se rozhodli jinak! Možná o tobě měli lidi pravdu, protože než si sem dotáhl svou prdel, bylo mi líp!
Byl jsem pod vlivem vzteku a nenávisti. Nepřál jsem si nic jiného, než aby mi ta zrůda zmizela s očí. Opláchnul jsem se a vlezl do postele. Jestera jsem ani neslyšel dýchat. Atmosféra v cele byla nesnesitelná. Hlavou mi projíždělo tisíc myšlenek. Ta nejdůležitější se týkala odpuštění, ale zatím nebyla dost silná na to, abych to vůbec zvažoval.
,,Kirile, jaká byla?ʼʼ