Až zavřu oči, směj se (první část)

Otáčky

,,Co jsem ti říkal, Kirile? To jsou ale snadný prachy, ne? Věděl jsem, že to dokážeš!ʼʼ
Ten parchant Steve stál za tím velkým hloučkem lidí. Co dělal tady? Věřte mi, že kdybych mohl, proběhnul bych davem a zakroutil mu krkem. Ale on šel přímo za mnou do arény s úsměvem od ucha k uchu.
,,Tohle je on, kluci! Říkal jsem Vám, že je to třída!
Můžu říct, že zoufalejší jsem dlouho nebyl. Chtěl jsem mu za to všechno nakopat prdel, ale v tu danou chvíli jsem věděl i to, že tohle divadílko v aréně byla součást jeho plánu, kterého jsem se rozhodl držet.
,,Chcete mýho kluka vidět v akci ještě jednou, vážení?ʼʼ
Největší překvapení nastalo, když dav odpovídal šumem bankovek a hlasitým ʼʼanoʼʼ. Zatímco bylo hlučno, Steve se přiklonil blíž s tím, že mi chtěl něco sdělit.
,,Kirile, když porazíš svého dalšího protivníka, tak z toho budeš jednou pro vždy venku. A co víc? Dostaneš na ruku dvě stě dolarů. Vím, že jsem ti lhal, ale potřeboval jsem sehnat lidi do arény. Capo mi skoro chtěl vyhrožovat. Vím, že jsem ti lhal, ale kdybych ti řekl pravdu, tak bys sem nepáchnul.ʼʼ
Byl jsem na toho kluka nasranej, ale zřejmě nechtěl potíže s hlavou mafie. Chápal jsem jeho důvody.
,,Tak jo, ať zápas začne, lidičky!ʼʼ
Na druhé straně stál vysoký chlap s jemně širší postavou a kratšími pažemi. Znepokojující bylo to, že do arény vstoupil s kamennou tváří a bez záměru zastrašovat. Neměl jsem v úmyslu ho podcenit, protože měl dle jeho jizev v oblasti levé čelisti a ramene něco za sebou. To nebyl někdo, komu bych mohl konkurovat hrubou silou. Leda bych chtěl být hadrem na podlahu. Musel jsem brát v potaz spíše svou mrštnost. K tomu jsem zaregistroval, že aréna nebyla zrovna nejmenší. A tak byla strategie jasná. Udržovat si odstup a unavit ho tak, abych mohl později bez obav udeřit. Když jsme přišli k sobě, byl jsem od něho necelý metr a půl. Cukal svým tělem, aby zjistil něco víc o mých pohybech. Najednou zvedl obě ruce a vzápětí se mi vrhnul na nohy. Snažil se je podebrat, ale já se vší silou nohama zapřel. V tom jeho odhalená záda pocítila můj loket. Silné sevření mých nohou povolilo natolik, abych mohl udeřit kolenem do jeho břicha. Což jsem taky udělal, ale s ním to snad vůbec nehnulo. Měl tuhej kořínek. Napřáhl svou pravou ruku, aby mohl udeřit zpříma. Naštěstí za mnou byla tvrdá zeď, na které jsem měl opřená záda. Takže jsem se jeho úderu vyhnul a u toho slyšel, jak to hovado naříká. To mi poskytlo velkou výhodu, jelikož jeho pravá ruka byla pomálem k ničemu. Navíc se do toho hodně naštval, tudíž se pořádně nesoustředil na to, co právě dělá. Kroužil jsem kolem něho a kličkoval mezi jeho údery pěstí. Zabralo to něco málo přes minutu, než jsem vycítil to, že můžu provést protiútok. Byl jsem vyčerpaný, ale jestli jsem chtěl zvítězit, muselo to být teď. Trupem jsem udělal oblouk pod jeho hákem a pravou rukou mu natankoval loket na čelist. Když couvnul zpátky, nebyl daleko od zdi. Odrazil jsem se, abych se mu pověsil na záda a škrtil ho, dokud se dobrovolně nevzdá. Což po chvíli také udělal. Vstal jsem a lapal po dechu. Asi uvěřit tomu, že jsem byl šťastnej, jako ta blecha. Za mnou se z davu vynořil Steve, pomalu přistoupil, zvedl mou ruku a nahlas opakoval slovo, které hned po něm opakovali všichni do jednoho.
Ptáte se, co to bylo za slovo?
Bylo to něco, pod čím si mohli svědci mých bitev pamatovat mou tvář.

"Ursus"