Rádoby dokonalá

3.

"Nepotřebuji pomoc! Zvládnu to sama!" a podobné fráze občas můžete slyšet i z mých úst. Nechci aby mi někdo pomáhal. Myslím si, že jsem dost dobrá, že to zvládnu sama. Ale ve skutečnosti to tak není, doopravdy nejsem dokonalá a často bych potřebovala trochu poradit, pomoct. Jen si to prostě nepřipouštím, nebo se neodvážím zeptat.

A proto jsou pro mě těžké chvíle, když se o sebe nemůžu postarat sama a potřebuju pomoc od druhého. A právě taková chvíle jednou nastala. A o ní jsem napsala něco v knížce, kterou jsem nikdy nevydala. Zaprvé protože jsem ani tento popis situace nedopsala celý a zadruhé, protože jsem nevěděla, co bych do dané knihy napsala jako další kapitoly. No tak tady máte moje letošní lednové dílo, přeji příjemné čtení.

...

Člověk, vždy v pohodě, smějící se, pokaždé pomůže, ve správný čas na správném místě... A pak najednou tohle... Nečekané, nikým okolo této osoby a ani jí samotnou, která by měla sebe samu znát nejlépe... 7. 12. 2018

Vskutku běžný den, i když vlastně ani ne - pro žáky jedné školy dost dobrý den, kvůli tomu, že se moc neučilo. Byl projektový den, respektive je přišli navštívit žáci z jedné zdravotnické školy. Vše probíhalo v pořádku, bylo to v celku i zábavné odpoledne.

Jedna brunetka si tento den taky užívala, dokud nedošlo na onen okamžik... Seděla v zeměpisné učebně, která, jak se jí zdálo, byla naplněna vydýchaným vzduchem. Bylo jí lehce nepříjemně teplo... Koukala se na prezentaci, a před ní, za katedrou seděla slečna, tedy jedna z žákyň již zmiňované zdravotnické školy. Slečna měla zlomenou ruku v šátku, který měla pro podporu ruky ovázaný kolem krku - však určitě víte, jak to vypadá. Povídala o popáleninách a případech poleptání, v prezentaci měla k tématu i nějaké fotky. Před prezentací fotek, upozornila, že pro někoho ty fotky nemusí být úplně příjemné. Všichni se ale i tak dívali dál. Vyškolená středoškolačka se ptala nezkušených žáků základní školy na otázky ohledně fotek, co se lidem na obrázcích stalo, a jaká je nejlepší pomoc. Poté vždy jejich vědomosti obohatila správnou odpovědí, pokud se jim to nepovedlo náhodou uhodnout. Pak se najednou zvedla ze židle a začala volat o pomoc, přičemž jí z ruky stříkala krev. Žáci ale seděli pořád v lavicích, ze dvou důvodů. Za prvé poznali, že se nejedná o opravdovou nouzi a dívka to pouze hraje a za druhé, protože ani moc nevěděli jak by se asi měli zachovat. Jen právě naše již známá brunetka, která seděla před katedrou měla ještě důvod třetí. Už pěknou chvíli se jí točila hlava kolem. Moc toho z dané scenérie ani neviděla, jen mihotavě zahlédla, jak slečna běhala po třídě. Chvilkami ani neslyšela a netušila co se jí děje. Viděla tmu. Všude černo. Co se to děje? ptala se pořád dokola samy sebe v duchu. Pak po nekonečné chvilce zase otevřela oči a viděla, pořád jí nebylo nějak dobře, ale nechtěla to nikomu říkat. Už bylo na čase přesunout se na další stanoviště projektového dnu. Brunetka se však zastavila hned, když vyšla ze dveří třídy a opřela se o stěnu. Obličej měla ve dlaních a zakrývala si oči. Proč? Jakmile vyšla ze třídy, zase, jakoby byla slepá, viděla pouze černočernou tmu. Stále vnímala, ale nevěděla co se to s ní stalo. Pak si toho všiml jeden ze spolužáků panikařící dívky. Ptal se, co se děje. Jestli je v pohodě. Dívka otevřela oči a řekla (nebo spíš ze sebe hodně vyděšeně vyhrkla, cloumajíce rameny spolužáka): ,,Já nic nevidím!"

Pak se dívka probudila, ležela na zemi v učebně, kterou před chvílí opustila a někdo jí držel nohy ve vzduchu. Otevřela oči, viděla, viděla barvy, tvary, lidi... Nad ní se skláněla učitelka ze zdravotnické školy.

...

Dále jsem to nedopsala. Každopádně stejně můžete pocítit, že to pro mě nebyla jednoduchá chvíle. Pak už to bylo ale mnohem lepší, dostala jsem trochu cukru a už jsem stála v pořádku na nohou. Kdyžtak Vám o tom řeknu něco více zase jindy.

Děkuji za přečtení.
Vaše Felis