Tak teď bych zase chtěla navázat na téma a příběh z minulé kapitoly.
...
Když jsem otevřela oči tak se nade mnou skláněla právě jedna z učitelek zdravotnické školy. Teď si říkám, že je štěstí, že tam zrovna v ten den byli, protože jinak by pro mě asi učitelé z naší školy co s tímto možná moc zkušeností neměli, poslali sanitku a vzali by mě do nemocnice. A to by pro mě bylo ještě horší, protože objevit se v nemocnici? I když jsem jenom omdlela? No nevím jak by to dopadlo, kdyby u nás nebyla zdravotnická škola na přednášce, ale o tom se teď bavit nechci.
Každopádně potom se o mě postarala hospodářka naší školy a vzala mě do učitelské sborovny. Dala mi minibalíčky cukru, a taky něco na pití. Potom mi taky dala nějaké takové ty "slané sladkosti"? Tedy nevím jak se tomu říká, ale je to prostě takový ten mix kde bývají například hvězdičky se sezamem, preclíky nebo kolečka s mákem. No, ale to je jedno, pokud víte, tak víte, pokud nevíte, tak nevíte. A všichni se mě samozřejmě ptali na spoustu otázek, prostě jak se cítím, jakto, že jsem vlastně omdlela a podobně. Pak jsem ještě musela zavolat mamce, ikdyž jsem původně nechtěla. A když jsem ukončila hovor, tak už jsem tam jen seděla a jedla a o přestávce za mnou přišly spolužačky. Dále po přesvědčení hospodářky, že už se cítím dobře, jsem se vrátila zpět do výuky - nebo spíše do programu projektového dne.
...
A nebyl to děsivý zážitek jen pro mě a učitele, ale i pro mé spolužáky, protože říkali, že když jsem vyšla před třídu, opřela se o stěnu a pak jsem se na ně podívala, tak jsem měla opravdu hodně velké zorničky a vypadala jsem strašidelně. No dává to smysl, však jsem v tu chvíli viděla jenom tmu a černo.
...
No, co jsem chtěla ale ještě podotknout je to, že se mi to stalo poprvé. Takže jsem v tu chvíli ani nevěděla, co se mi to děje. Nevěděla jsem, že omdlévám. Prostě jsem to nechápala. Nikdy předtím se mi nic takového nestalo.
...
A to je to. Kdykoliv Vás může něco nečekaného překvapit. A nemusí to být vždy dobré a může to být mnohem horší než to, že omdlete. Může se Vám stát, že se stane nehoda a například skončíte na vozíčku. Může se Vám stát, že nějakým způsobem ztratíte zrak doopravdy a budou z Vás nevidomí.
To ale samozřejmě nikomu z Vás nepřeju.
...
Ale ta představa, že by se můj život mohl během minuty změnit a já bych pak mohla potřebovat pomoc od ostatních naprosto nutně, každý den? To mě děsí. Zamyslete se nad tím taky.
To je vše pro tuto kapitolu.
Děkuji za přečtení.
Vaše Felis
ČTEŠ
Rádoby dokonalá
RandomYou were born to be real, not to be perfect...Tento citát docela vystihuje to, čemu se chci věnovat v této knize. Místo toho, abych vám ukazovala, že jsem dokonalá, ikdyž nejsem, Vám zde chci ukázat své pravé já. - - - Přeji pěkné čtení, Felis.
