Neighbor

18.

Když jsem se probral, jako první věc jsem ucítil čísi ruce na mé nahé hrudi.
I přes to, že mi ten dotyk nevadil ani v nejmenším, moje reflexy donutily moji ruku vystřelit a zasáhnout cíl.
Zvedl jsem se z leže a pohlédl do očí tomu ošmatákovi.
"Yoongi?"
"Klid! Zachránil jsem tě, už mě nebij."
Zmateně jsem se rozhlédl kolem.
To musel být Yoongiho pokoj, ale jak jsem se tady octl?
"Co- jak?"
Chtěl jsem se zvednout, ale ostrá bolest na hýždích a stehnech mě svezla zpět na postel do leže.
"Ti kluci tě zbili do bezvědomí. Odnesl jsem tě ke mě, protože jsem nevěděl co jiného dělat." Smutně pohlédl do země na kterou si i sedl, jako zahanbené štěně.
Zakousl jsem se do svého bolavého rtu a snažil se zahnat výčitky svědomí.
Když jsem mu psal, aby na to místo dorazil, netušil jsem, že se tam zjeví tyhle hovada a takhle mě vyřídí.
"Díky." Zašeptal jsem a začal nervózně žvýkat svůj rukáv.
"Dlužil jsem ti to. Jen tak mimochodem, proč si tak moc chtěl, abych tam přišel, že jsi mě vydíral?"
Začal jsem žužlat rukáv ještě usilovněji.
Aaale. Možná jsem se u tebe doma chtěl schovat před ožralým tátou. A možná jsem si to s tebou chtěl rozdat... ve hře člověče nezlob se samozřejmě, vůbec jsem nedoufal, že...
"Jen jsem se chtěl přesvědčit, že žiješ a taky se omluvit za tu ránu do zdi."
Jo, to byla vlastně taky pravda.
"Mhm."
Aaha, nevěřil mi. Neva.
Každopádně nastalo trapné ticho.
"Jseš... v poho? Nemám zavolat třeba tvým rodičům nebo..."
"Ne!" Zakřičel jsem. "Jsem v poho, fakt."
Pohnul jsem se, abych dodal svým slovům na pravdě, ale na zadku mi zase vystřelila ostrá bolest a já sykl.
"Nejsi! Kde to bolí?" Vyskočil na nohy a do ruky uchopil mast, jako kdyby to byla zbraň do boje, čemuž jsem se musel zasmát.
Přísahám, že jsem viděl, jak se Yoongi usmál a zrudl.
Dá se tak lehce zmanipulovat.
Přetočil jsem se na břicho, vzepřel se na loktech, postavil se na kolena, prohl se v zádech a zavrtěl na něj zadkem.
"Tady to bolí." Sám pro sebe jsem se uchechtl když zrudl až za ušima.
"Já- ehm." Hlasitě polkl.
"Šup, nestyď se, potřebuju natřít bolístku, pěkně prosím."
"Nemůžeš si ten zadek natřít sám?"
"Nee~"
"Jen si se mnou hraješ."
"Říkáš ty?" Naštvaně jsem si klekl a poté se posadil. Chyba, chyba, bolest!
Kníkl jsem.
Yoongi zabručel.
"Já nevím o co ti furt jde. Já nebyl ten kdo na záchodech začal ten polibek. Plus jsem ti vlastně nic neprovedl." Přistoupil blíž k posteli a namířil na mě tubu s mastí.
"Předstíral si, že mě neznáš a říkal že chodíš s Jungkookem!"
"A to je trestné? Aspoň jsem ti nerozbil hubu o zeď!"
"Byl jsem naštvaný a omluvil jsem se!"
"Nechápeš, že tě furt odstrkuju, abych nás udržel v bezpečí?"
Teď už stál přímo přede mnou. Teda vlastně se nade mnou tyčil a já zakláněl ze sedu hlavu, abych mu viděl do tváře.
Hihi, z tohohle úhlu už jsem ho párkrát viděl. Nervózně jsem se zavrtěl když jsem si vzpomněl při jaké činnosti to bylo.
Jeho pohled také znervózněl. Ve vzduchu viselo trapné napětí a ticho, které rušilo jen moje hlasité bušení srdce.
"V bezpečí?" Zopakoval jsem zmateně a Yoongi se se sklopeným pohledem podrbal na zátylku.
"Prožetěmamradažmoc."
Zamumlal něco nesrozumitelně.
"Cože to?"
Tentokrát něco potichu kníkl.
Uchopil jsem ho za spodek trička.
"Nemůžeš mluvit srozumitelně?"
Yoongi si ze zoufalým zavrčením povzdechl a náhle stál na kolenou obkročmo nad mým klínem a jeho ruce mě pevně držely za tvář.
"Mám tě rád až moc! Měl si pro mě bejt jen zábava, jako všichni, ale ten tvůj nádhernej ksichtíček neustále mám ve svý hlavě a nemůžu ho dostat pryč, tvůj smích mi hraje v uších a nechce přestat. Neustále mám výčitky z toho, jak jsem se k tobě otočil zády, jsem na pochybách, jestli se chovám správně. A já nikdy nejsem na pochybách! Chápeš? Nejsi mi vůbec u prdele, i když by si měl! Jsem z toho zmatený. Proto... proto s tebou nesmím... nechci na tobě být závislý, protože kdyby se to posralo, nemohl bych se přes to..."
Se slzami v očích jsem mu přitiskl prst na rty. Brečel. Opravdu brečel.
Prohlédl jsem si jeho obličej a poté prst na jeho ústech vystřídaly moje rty.
Jako kdyby tohle mohlo zachránit každou situaci.
Proč jsem tak slabý?
Proč on je tak hrozně lahodný?
Každopádně, tohle zahnalo bolest mnohem lépe než ta mast.
Přejel mi rukama po pasu a bocích.
Ignoroval jsem, že přejel po naražených žebrech a podřinách.
Proč se tomuto polibku říká franzouzák? Vůbec mi Francii nepřipomíná. Spíš je to jako jízda na horské dráze někde v divoké džungli.
Yoongi mi nadzvedl svetr a opatrně, jemně, jako bych byl z porcelánu, mi přejel prsty po zádech.
"Mhm, daddy." Zamručel jsem do rtů nekontrolovaně.
A Yoongi se odtáhl.
Achjo, moje hloupá pusa, nedokáže prostě jen líbat jako o život a mlčet?
Z Yoongiho se vydralo krátké zahihňání. Ale takové chrčivé. Říkám, daddy.
Bouchl jsem ho lehce do hrudi a zahanbeně si schoval obličej v rukávech.
"To mi ulítlo."
"Jasně baby boy." Odtáhl mi ruce z obličeje a usmál se.
"Necháme toho. Nejde to, nemůžeme spolu být." Řekl a úsměv mu povadl.
Ne, to jen ty máš pocit že se mnou nemůžeš být.
Chce mě, já to vím.
Kývl jsem, se slzou na krajíčku.
Stále jsem nechápal proč.
"Tak pojď, daddy ti pustí něco v televizi, takhle domů jít nemůžeš."
"Nechal by jsi mě tu přes noc?"
Zkusil jsem se opatrně zeptat a tiše se modlil.
Yoongi ze mě slezl, vzal mě opatrně do náruče a vydal se směr obývák.
"A tvým rodičům to nebude vadit?" Zeptal se mě.

Jiminie, pojď k tatínkovi. Hezky si spolu pohrajeme.

"Ani v nejmenším."