Vlkodlak

5.kapitola

Isabela ještě chvilku trucovala pod dekou. Nakonec však vylezla .. S vynaložením ohromného úsilí se vyškrábala na nohy. Bok bolel ...

,,Au, krucinál to bolí .. " S vypětím všech sil se dostala až do koupelny. Zrcadlo někdo duchapřítomně sundal..  Všimla si, že jí někdo v koupelně připravil čisté oblečení. Zřejmě Alex. Sundala ze sebe tedy oblečení což nebylo nic lehkého. Každý pohyb bolel jako by měla stále v boku ten střep... Povedlo se .. a ona konečně viděla obvaz na levém boku. Opatrně ho sundala .. rána kupodivu nevypadala tak hrozně jak si myslela.  Bylo patrné, že se už hojí. Opláchla se. Každá kapička vody, která dopadala na její unavené tělo ji vracela energii. Do rány se jí dostala trocha vody a mýdla což nejen, že štípalo, ale způsobilo slabé krvácení.

,,Sakra" Isabela se osušila, oblékla. Kupodivu to šlo mnohem lépe než svlékání jen rána stále slabě krvácela. Isabela si na ní přitiskla ručník. Vyšla z koupelny právě ve chvíli kdy do jejího pokoje vešla Alex.

,,Á koukám, že už je ti lépe" Pak si ale Alex všimla, že si Isabela drží ručník pod tričkem. Přiskočila k Isabele. ,,Ukaž!!!"

,,To nic není, už to neteče"

,,Já se raději přesvědčím sama. Pojď sedni si sem a já se ti na to podívám."

Alex si vzala ze stolu i dezinfekci, obvaz a bylinnou mast na rychlejší hojení. Isabela sice nerada, ale sedla si  a nechala Alex ať se ji na ránu podívá. Ta ji ránu vyčistila a znovu zavázala.

,,Tak a je to. Teď se půjdeš najíst a lehnout. Ještě musíš odpočívat."

,,Ale.."

,,Isabel, žádné ale .. "

,,Ježíši proč mi nedáš pokoj. Nejsi moje máma."

,,To sice ne, ale mám tě na starosti."

,,Jenže já se o to neprosila. Takže mi dej laskavě pokoj a nech mě odejít .. "

,,A kam chceš jít?  Sem patříš. Si jednou z nás to nezměníš .. "

Isabela posmutněla .. ,,To už vím .. Proč .. Nemůžeš pochopit, že nestojím o žádnou pomoc ani učení atd. Chci prostě někam zalézt a mít klid .. "

,,Isabel, nikdo ti nebere právo truchlit za lidi, kteří tě vychovali."

,,A vy jste je povraždili.... Bránili mě do posledního dechu a přitom je to všechno jen moje ..... vina .. " řekla už plačící Isabela na kterou opět dolehly vzpomínky na osudnou noc .. 

,,Isabel, ale ono to není tak černobílé jak si myslíš. Časem to pochopíš. Teď tebou cloumá vztek a smutek a to není dobře.. Musíš se uklidnit. Tvoje tělo prodělalo a stále prodělává velké změny. Musíš se najíst a odpočívat."

,,Ale já nechci!!!" Isabela vřela krev v žilách... Nedokázala se ovládnout .. 

Alex prudce vyrazila z pokoje rovnou za Damiánem.

,,Damiáne"

,,Pojď se mnou."

,,Ano co je?"

,,Pojď se mnou už si s ní nevím rady. Musí odpočívat a zatím lítá po pokoji. Tohle na mě fakt není Damiáne."

,,Alex to chce klid. Uvidíš, že to půjde."

,,Tak pojď jdeme za ní."

Vešli k Isabele do pokoje. Ta zrovna vztekle pochodovala po pokoji. Zpozorněla. Prohlížela si muže, který přišel s Alex. Byl vysoký, svalnatý, opálený a ty oči ... Isabela se v nich ztratila. Jakoby neexistovalo nic. Čas se zastavil. Chvilku na Damiána hleděla, ale pak od něj odvrátila zrak. Otočila se k oknu. Snad proto, aby nebylo vidět jak zčervenala při pohledu na něj. Její srdce tlouklo tak rychle. Pak uslyšela Alex.