Špatný život

1.

„To už je ráno?" řekla jsem si, když jsem slyšela svůj milovaný budík, který mě ráno budí v 5:00. Ale jako vždy ho zamáčknu a spím dál protože vím, že po chvíli my hraje další budík. Bohužel na toto druhé probuzení nereaguji a spím dál. „Zoe, dělej vstávej z té postele nebo nestihneš vlak a já tě odvážet nebudu" křičí na mě z kuchyně moje mamka. Po tomto varování rychle vyletím z postele a běžím na snídaní, rychle se obléknu, učešu se a vyčistím zuby. Otevřu dveře a do uší si dám sluchátka a celou cestu na vlak poslouchám mé oblíbené písničky, které mi krátí i čekání na vlak.

Čekání je dlouhé i přes to že poslouchám muziku a já už se nemůžu dočkat až uvidím své dvě nejlepší kamarádky ze třídy.

Konečně přijel vlak. Jako vždy, je to jeden malý vagón, kde jsou lidi nacpaný jak sardinky. Já vždy samozřejmě sedím namáčknutá u okna, protože vystupuji až na konečný. Cesta vlakem byla zdlouhavá, ale konečně jsme dorazili na místo určení. A já vystoupila až mezi posledními, protože se mi vážně nechce rvát přes všechny lidi okolo.

S celým davem lidí jdu stejným směrem, směr tramvajová zastávka. Tady se nacpu do tramvaje hned ke dveřím, protože za chvilku stejně vystupuji.

Když vystoupím jdu ke škole, která je hned za rohem, přesto to beru delší cestou, kde se zastavím a zapálím si jedno a když kouřím rozhlížím se okolo jaký je krásný skoro letní den, jen kdyby tak krásný byl pro všechny. Když dokouřím jdu pomálu ke škole, kde před vchodem potkám kamarádku Ann „Ahoj." pozdraví mě a já ji pozdrav oplatím. Jdeme spolu do šaten a pak vycházíme čtyři poschodí pekelných schodů. „Ufff ty schody mě jednou zabijí." řeknu, když vyšlápnu poslední schod a opřu se o zábradlí a vydechuji.
Ann jde otevřít dveře od třídy, ale ty jsou ještě zamknuté a pro klíče se musí k matikářce a tam se, ale nikomu z nás nechce. Ann mě nakonec přemluví abych pro klíče došla, protože mě prý má matikářka radši.

Já tedy jdu dlouhou chodbou, zaklepu na dveře matematického kabinetu. Stojím přede dveřmi jen chvíli, když se otevřou dveře. „Dobrý den, potřebovala bych si půjčit klíče od tříd." učitelka si mě prohlédne nenávistným pohledem. Na konec se, ale otočí a podá mi klíče a řekne „Klíče mi pak vrať"
Jdu s vítězoslavným pohledem k Ann a cinkám svazkem klíčů ve vzduchu, aby je viděla. Odemknu třídu a klíče zpět odevzdám. Jdu do třídy, kde si sednu k prvnímu stolku u okna. Ann si sedne na katedru která je přímo před lavicí, kde sedím.

Bavíme se o muzice, tanci, KMG a životě. Když začínají chodit ostatní vyhlížíme naši kamarádku Karinu, která přijede jako vždy pár minut před zvoněním a sedne si vedle mě. Když zazvoní na hodinu Ann odejde na svoje, místo které je přes celou třídu. A Karina se na mě podívá svýma ustaranýma očima, protože hned vidí, že se mnou není něco v pořádku.

„Co je?" Zeptám se jí. Ona mi jen odpoví „Proč máš zas tričko s dlouhým rukávem?" zeptala se mě se stejným výrazem v očích velice ustaraným. Nejspíš jsem ji nemusela nic říkat bylo ji to jasný hned lehce mě bouchla do paže přesně na místo kde byly čerstvé rány. Zasípala jsem bolestí. „No jasně, co se zase stalo?" zeptala se mne. „Zase se hádali a já už to zase nezvládla. Zase ani hudba nepomohla. Promiň vím, že jsem ti slíbila, že už to neudělám." Karina byla totiž jediná kdo věděl že se řežu. Z jejich ustaraných očí se staly ještě ustaranější. „Zoe, já se o tebe vážně bojím jsi moje nejlepší kámoška." řekla mi „Neboj já se z toho dostanu jako vždycky budu v pořádku." ujistila jsem ji.

Z našeho rozhovoru nás vyrušil učitel, který zrovna přišel. Na hodině jsem moc nevnímala, protože mě moje kamarádka vrhla do přemýšlení nad sebou. Konečně mne z myšlenek vytrhlo očekávané zvonění a hlas učitele „Ann, půjde se mnou do kabinetu."
Karina se na mne otočila „Zoe něco pro tebe mám" vytáhla obálku s letenkou do Španělska.
„Proč mi to dáváš." vykoktala jsem ze sebe překvapením. „Chci tě dostat alespoň na pár dní pryč z domova ať si zase něco neuděláš a nejlépe když budu tvůj dozor." „Děkuji ti za všechno."
,,Odjíždíme za týden tak doufám, že si do té doby něco neuděláš." řekla Karina. V tu chvíli se ve dveřích objevila Ann a šla k nám. „Neboj se. Slibují ti, že si nic neudělám" Stihla jsem ještě Karině špitnout do ucha, než si Ann sedla na katedru. Celý zbytek školního dne bylo na Karině vidět, že se bojí a vůbec se netěší na konec vyučování stejně jako já. I přes to jsme se celý den smály a bavili se. Když už bylo po vyučování zašla jsem s Ann a Karinou na kafe. Ann, ale po chvíli odešla, protože musela na trénink. A tak jsme si s Karinou povídaly o tom, co se děje a o očekávané cestě do Španělska. Když jsme dopili kafe rozloučila jsem se s Karinou a šla na vlak.

Při jízdě zpět jsem poslouchala hudbu ze sluchátek a přemýšlela. Dorazila jsem na zastávku vystoupila a šla co nejpomaleji abych si mohla ještě párkrát zapálit, abych se uklidnila, než přijdu domů. Nakonec jsem přišla před nás dům otevřela jsem dveře a hned jsem věděla, že něco není v pořádku, něco se tu stalo byl tu až podezřelí klid. „Ahoj" Řeknu, když vyjdu do kuchyně a vidím tam mamku z rukama u hlavy se slzami v očích. „Co se stalo?" zeptám se mamka, ale nic neříká jen stále brečí.

Najednou za sebou uslyším řev „To tomu svýmu spratkovy nemůžeš říct co se stalo?" v tu chvíli jsem si všimla, že mamka má na rukou modřiny a bylo mi hned jasný co se stalo můj otec tu zase řval, a nakonec zmlátil mamku.
V tu chvíli jsme otce odstrčila do ložnice a zavřela dveře. On sice přes dveře řval, jaký jsem nevychovaný spratek, že si k němu něco takového mužů dovolit, že on to ke svému otci nikdy nedovolil, že by ho jeho otec za to hned zmlátil. Ale to já jsem už nevnímala a byla na cestě do svého pokoje.

Odešla jsem z kuchyně a jen slyšela, jak se dveře od ložnice otevřely „Ty víš, že jsem toho parchanta nikdy nechtěl." to mi stačilo vzala jsem svou kytaru a začala hrát, protože jakákoli hudba mě vždy uklidní. Najednou jsem ale z kuchyně slyšela ránu, tak jsem tam hned běžela. Můj otec uhodil do stolu a zase se začaly hádat. Tuto situaci jsem uklidnila a zaplula zpět do pokoje.

Sice jsem slíbila Karině, že už to neudělám, ale ničí mne pohled na ně, ničí mne to, že mne vlastní otec vůbec nechtěl a ani jedou za život mi neřekl nic hezkého, ničí mne to, že když něco udělám není to správné. Ničí, mě můj otec. Vezmu si proto ostrý nůž a projíždím po své ruce poté kde nejsou starší rány nejprve lehce později přitlačuji.
Dokud mi po rukou nestéká krev až na podlahu. Pak jsem se zarazila a myslela na Karinu " Neubližuji si " Ihned jsem přestala. Čerstvé rány jsem ošetřila, uklidila krev z podlahy a šla si lehnout. Začaly se mi pomálu zavírat oči.