Špatný život

12

Ráno jsem se probudila ještě před Karinou. V koupelně jsem si udělala ranní hygienu a podívala se na své rány, které se objevily před odjezdem. Jsou méně rozšklebeny, než byly, ale žádná sláva. Když jsem vešla zpátky do pokoje, Kar ještě spala. Nejraději bych tedy šla na balkon a zapálila si, ale neměla jsem cigarety a slíbila jsem Kar, že přestanu. Tak jsem tedy zalezla do své postele a začala projíždět zajímavosti Španělska. Já vím, že celkem brzy, ale před tím nebyl čas. Vedle sebe jsem uslyšela šustění peřiny a následné zívání. Podívám se jedním okem na vedlejší postel a na ní vidím sedící postavu, mnoucí si oči. „Dobré ráno." pozdravila jsem s úsměvem. „Dobré. Kolik je hodin?" „Něco po sedmé." „Hmm, ideální čas vyrazit." Karina vstala a s největší pravděpodobností odešla do koupelny. Po 10 minutách se vrátila již oblečená a připravená. Já se tedy také oblékla, stáhla si vlasy a šla za kamarádkou. „Ehm, a co snídaně?" Zeptala jsem se, když jsme nasedaly do auta „Ta bude po cestě." Jenom jsem pokrčila rameny a pohladila si svůj kručící žaludek. „Ještě budeš muset vydržet" řeknu si v duchu a sleduji ubíhající krajinu. „Jak víš kudy jet? Já bych se tu ztratila." „Jely jsme tudy včera, a navíc mám navigaci jak v hlavě, tak tady na palubce." Usmála se na mě tím úsměvem, který umí jenom ona a dál se soustředila na řízení. „Ale stejně. Včera jsi tu jela, jako kdyby si se tu narodila." „Hm." Pokrčí rameny a tím ukončí celý náš rozhovor.

Dalších 20 minut co jsme projížděli centrem Madridu jsem už křečovitě držela svůj žaludek. Až jsem toho měla dost. „Hele já mám fakt hlad. Zastavíme se už konečně někde na té snídani!" „Jo, tady to je jenom zaparkuji." „To tedy ne. Zastav!" Karina se na mě podívala vystrašeným pohledem a raději zastavila. Vystoupila jsem z auta, zabouchla dveře a vešla do BREAKFAST FOOD. Kar odjela někam s autem, já se posadila na volné židle a konečně si objednala jídlo. Při tom spěchu jsem nechala peněženku na sedadle. Po pár minutách přišla Karina a sedla si ke mně. Já už s objednanou snídaní na ní čekala. „Dík." řekla potichu a pustila se do jídla, já po chvíli také. Jakmile mé chuťové pohárky okusily to jídlo, následné polknutí a přijmutí žaludkem, okamžitě se mi ulevilo. Byla to taková slast. Úplně jsem se rozplynula a dál hladově kousala. Snězíno jsem měla za pár okamžiků, tak jsem čekala na Kar až dojí a poté jsme společně čekaly na paní s účtem. „Promiň, že jsem tak vyjela, ale měla jsem strašný hlad. Už se to nedalo vydržet." Koukala jsem na ní s provinilým výrazem a čekala na reakci. „V pohodě. Mě nedošlo, že jsme naposledy jedly v letadle a budeme mít hlad." „To tedy. Hele, ale ty jsi vypadala, že hlad nemáš?" „Noo, neměla jsem a tebe jsem se nezeptala. Promiň." „Hlavně se mi prosím tě neomlouvej." Na mou odpověď jsme se rozesmály „Madam, I would like payed by credit card, please." Zavolala anglicky Kar a zaplatila. Vyšly jsme před a čekala jsem kam půjdeme. Karina vytáhla mobil a najela na selfie. Zděsila jsem se co chce dělat, ale po chvíli mi to došlo. No jasně musíme mít nějakou pěknou vzpomínku. Natáhla ruku a přitáhla si mě k sobě. Udělaly jsme super fotky, jindy se tvářím děsně, ale teď se fakt povedly. Radostí jsem si poskočila a vydala se za Karinou.

Přišly jsme na místní náměstí ze spousty stánky. Jídlo, šperky, jídlo oblečení a zase šperky. Vzpomínky? Hm, zajímavý název. Vtáhla jsem tam s sebou Kar a dívaly se na nabídku. „Vyfoťte se s kamarádem/kou a zaznamenejte svou krásnou příhodu." „To vážně, Zoe? Můžeme se vyfotit na mobil a bude to to samé a ještě zadarmo." „Já si taky myslím." Shodly jsme se, že je to blbost a pokračovaly v cestě dál. Kar zašla do trafiky a já samozřejmě za ní. Koupila nějaké jízdenky. „Na vlak." prohlásila a vyšla ven. Absolutně netuším, co si zase vymyslela a upřímně se toho i bojím. Ona má prostě šílené nápady. Jdu potichu za ní, ona se za slunečního počasí usmívá a užívá si pohled na hlavní město, zatímco já se za ní pařím v dlouhém triku. Přijdeme k obchodnímu domu a vejdeme dovnitř. „Takže, na nákupy máme cca 40 minut, potom se musíme odebrat k vlakovému nádraží." „40 minut!!? To máme času dost, ne?" Hodila ne mě vyděšený výraz a už mě táhla za ruku na eskalátory. „Víš, jak máme málo času? To projdeme tak maximálně dva nanejvýš tři obchody." Jenom jsem vykulila oči a vyšla z jezdících schodů. Karina zašla do obchodu s plavkami. Počkat, cože?!! Jdu okamžitě za ní a hledám ji mezi tím vším vybavením do vody. „Na co plavky?" řeknu, když vidím, jak Kar vybírá nějaké plavky. „Na co asi? Že by na plavání?" „Ale vždyť máme vlastní." „Ty je máš tady s sebou? Nemáš. Tak šup, vybírej, času moc není." A zaleze do kabinky. Tak si holt pro nějaké plavky sáhnu. Vybrala jsem černé jednodílné plavky se zelenými proužky. Když se otočím ke kabinkám vidím hlavu koukající ze závěsu. Usměje se na mě a naznačí ať jdu blíže. Roztáhla závěs a odstoupila ode mne „Tak co?" řekla a zavřela oči, jako by se bála, co odpovím. Já si ji prohlédla a znale přikývla. „Sluší ti. Od kdy si vybíráš viditelné barvy?" „No, a koukám že u tebe se nic nezměnilo." A ukázala na mnou vybrané plavky, které pořád držím v ruce. „A proč bych měla? Černá je nej." Zasmějeme se a zalezeme do kabinek. Po chvilce vystrčím hlavu a hledám Kar, která prohledává stojany. Počkám až přijde, roztáhnu závěs a tentokrát se bojím její reakce. „Wow, sednou ti. Nechceš, ale nějaké světlejší, výraznější?" „Nein." odpovím rozhodně a převléknu se do oblečení. Najednou mi o hlavu něco zavadilo, podívám se nahoru a vidím lososové dvoudílné plavky a na ramínku. „Jenom je zkus, prosím." ozve se. Jenom si povzdechnu „Achjo" a uslyším zasmání. Když si je obléknu podívám se do zrcadla, úplně se zděsím. Páni, jsem kočka. Roztáhnu závěs a kouknu na kamarádku. „Páni, jsi kočka." jen potvrdila mé tvrzení. „Ty si musíš vzít." Achjo už mě zase přemluvila. teď už sedíme ve vlaku, v taškách máme plavky, opalovací krém, sluneční brýle (Jen Kar já mám dioptrické brýle s filtrem) a jídlo. „Kam to vlastně jedeme?" „K moři. Madrid je sice hezké město, ale bez moře. Dneska budeme ve vedlejším městě, ale k večeru se opět vrátíme sem. Zítra si projedeme památky a nějaké zajímavosti. Další dny potom vymyslíme na pokoji." „Máš to dobře naplánované." „Jo, to já vždycky. No, většinou vždycky." Jenom se zasměji nad tou její upřímností a sleduji krajinu, mihotající se za okny vlaku. Krásná krajina, ochotní lidé, dobré jídlo. Karina vybrala dobře tento stát.