Špatný život

11.

Po dohrání jsme uklidily nástroje na své místa. Společně s Karinou jsme se rozloučily s ostatními členy kapely, vzaly si svá zavazadla a hodily je do kufru auta. Karina si sedla na místo řidiče a já na sedadlo spolujezdce. Čekala nás přibližně hodinu a půl dlouhá cesta, a tak jsem vložila flešku do rádia a začaly hrát naše oblíbené písničky. Byla to velice zábavná jízda, při každém rychlém rytmu Karina zrychlila a následně zpomalila. Auta za námi občas naštvaně zatroubila, ale my se jenom zasmály a pokračovaly v naší zběsilé jízdě. Jenom jsem doufala, aby na nás nezavolali policii. Kvůli dlouhé cestě jsme zastavovaly jenom v případě nouze.

Když jsme dorazily na letiště, Karina jela zaparkovat auto a já čekala před vchodem. Konečně se přihnala a my vešly dovnitř. S těžkými taškami jsme se prorážely davem lidí, co čekaly na letadla. Uprostřed se zastavíme a pohlédneme na tabuli s čísly a časy odletů. Náš let byl na osmičce a odletem v 18:43 hodin. Vezmeme tašky a jdeme k turniketům, vše si odložíme na jezdící pás. V ruce si necháme pouze letenku a pas a procházíme branou. Karina prošla v pohodě, ale já zapípala. Přijde ke mně žena a pomáhá mi hledat kovovou část, i když vím že jsem si odložila vše. Když nemůžeme nic najít, použije skener. Zapípala mi hlava? ,,Ou, slečno, váš piercing." řekla žena a ukázala na mé obočí. Rychle jsem ho sundala, vložila do sáčku a znovu prošla bránou. Zadržela jsem dech v očekávání dalšího oznámení, ale naštěstí bylo ticho. Za branou na mě čekala vysmátá Karina od ucha k uchu, v ruce držela své a mé ruční zavazadlo. Podala mi jej společně s mým cestovním dokladem a letenkou. Došly jsme do čekárny, letadlo tady ještě nebylo, sice mělo odlétat za 5 minut, ale holt zpoždění, no. Koupila jsem si kafe a hledala Karinu, která mezitím stihla někam zmizet. Kam zase zmizela? Sedla jsem si k zavazadlům a čekala. Mezitím jsem dopila kafe a přiletělo letadlo. Opět jsem začala hledat Karinu a spatřím jí u nějakého hocha. zamávala jsem na ni a ukázala na otevřený vchod. Jenom se na mě usmála, rozloučila se s ním a přiběhla ke mně. Vzaly jsme si ruční zavazadla a přešly k letušce. Podala jsem jí letenku, kterou mi označila a pustila mě dovnitř. Kar jako ocásek za mnou.

Podívám se na lístek a začnu hledat naše sedadla. Jakmile najdu správné číslo a řadu, zhrozím se, když tam někdo sedí. „Ehm Kar, jak to že tady někdo sedí?" Ona se jenom zasmála a postrčila mě dál v cestě. Druhá třída? snad už mě ničím nepřekvapí, ale to byl omyl. První třída!? Úplně jsem vyvalila oči, když si Karina sedla na volná místa. „Tak sedej." vyzvala mě a stáhla za ruku k sobě. Jen jsem se pohodlně usadila a pořád na ní nevěřícně zírala. „Ty si se úplně zbláznila?! To musel být strašně drahý!" začala jsem zvedat hlas a máchat kolem sebe rukama. „V klidu. Jenom si to užívej, sem se jen tak nedostaneme." Nechala jsem se tak lehce přemluvit, ale měla pravdu. Svlékla jsem se z mikiny, hodila jí do úložného prostoru a vyndala mobil se sluchátky. Podívala jsem se z okénka, letadlo se začalo pohybovat. Stáhla jsem roletu, aby nebyl vidět vzlet. Podívám se na Karinu, která si v klidu poslouchá hudbu a čte nějakou knížku, což nechápu, jak to kombinuje. Spatřil jsem, že je připoutaná, kdežto já nebyla, proto jsem tak rychle učinila. Zalezu co nejhlouběji do sedačky a pocítím na čele studený pot. „Zoe, jsi v pohodě?" zeptá se Kar po asi 5-ti minutách. Jenom jsem na ní hodila vystrašený pohled a kývla opatrně hlavou. „No, ale nevypadáš tak." „T-to b-bude d-dobrý. Jenom nem-musím výšky." nervózně polknu knedlík v krku. Karina mě chytla za ruku, na oči mi dala spací škrabošku a řekla ať se uvolním.

Učinila jsem tak a po pár vteřinách ten strach začal opadávat. „Tak jo, už si to můžeš sundat. Jsme nad mraky, tady už pevninu jen tak neuvidíš." Opatrně jsem si sundala škrabošku, vysunula roletu a sledovala nádherný západ Slunce. Nikdy jsem nic podobného a nádherného neviděla. Pocítila jsem volnost, jako nikdy předtím. Úplně jsem vydechla úžasem, můj pohled se stočil na vysmátou spolucestovatelku. „Nádhera co?" Uznale jsem pokývala hlavou. „Nezahrajeme si karty? Dneska je náhodou mám." „Ty chceš být zase naštvaná, že?" zeptala jsem se se smíchem a hru přijala. „Ale no tak." Obě jsme se začaly nahlas smát, ale jakmile na nás hodili ostatní cestující vražedné pohledy, přestaly jsme. Hrály jsme asi 12 her, když zase vyhrávám, flákne s kartami Karina o stolek a prohlásí: „Končím. Vyhrála jsem snad jen jednou nebo dvakrát?". Já jenom pokrčím rameny a jsem rozhodnutá navštívit toalety.

Překročila jsem Kar a zavřela se do místnosti. Když jsem otevřela dveře, neuvědomila jsem si, že za nimi může někdo být. Prudkým otevřením dveří jsem někoho napálila a uslyšela hlasité „Au!" Opatrně začnu zavírat dveře, za kterými spatřím muže, v mém věku a drží se za nos. „Proboha moc se omlouvám. Neuvědomila jsem si, že za dveřmi může někdo být." začala jsem se rychle omlouvat. Ten chlapík zaklonil hlavu a jen nad tím mávl rukou. „V pohodě." řekl huhlavým hlasem, když se někdo drží za nos. Já to však nemohla nechat jen tak. Pomohla jsem mu zastavit krvácení, zřejmě ze zlomeného nosu a odvedla ho na jeho místo. U letušky jsem mu ještě objednala led a poté se rozhodla sednout ke Karině. „Děkuji za pomoc." Stačil mě chytit za ruku a poděkovat. „Nemáte za co děkovat. Ještě jednou se omlouvám." odpověděla jsem s úsměvem, ale zároveň provinilým výrazem a sedla si ke Kar, ta se na mě podívala jedním okem s nadzvednutým obočím. Naštěstí to neřešila a dál se věnovala své knížce. Zamyšleně jsem si opřela hlavu o ruku a koukla z okna, teď už úplně v pohodě.

Po takových 40-ti minutách se u nás objevila letuška s jídelním lístkem „Dáte si mezitím něco k pití?" zeptala se mile. Už jsem chtěla odpovědět, ale Karina mě předběhla. „Ano, dáme si prosím šampus. Ne?" otočila se směrem ke mně a čekala na mou reakci. Já s úsměvem přikývla a žena odešla. „Co si dáš? Já asi kuře na medu." zeptala se po chvilce Karina. „Hmm, docela mě láká to kuře, ale na paprice." Mezitím přišla letuška, ale tentokrát jsem nám objednala já. Přiťukli jsme si právě přineseným šampusem a zvolaly: „Na Španělsko!"

Dlouho jsme si povídaly, potom co jsme dojedly večeři. Musím uznat, že vaří dobře, ale na mamky kuchyni nemá nikdo. „Vážení cestující, mluví k Vám kapitán. Za necelých 7 minut budeme přistávat. Prosíme všechny, aby se připoutali bezpečnostnímu pásy a čekaly na svých místech, dokud letadlo nepřistane. Děkujeme, že jste letěli a Aeroplanene Airlost," Bylo slyšet, jak se všichni zapínají a uzavírají svá ruční zavazadla. Já si s Karinou zandala sluchátka a Karina ještě knížku. Mobily jsme zandaly do kapes u mikin a čekaly na dosednutí letadla na ranvej. Zazněly pokyny pro odepnutí pásů a mohly jsme začít vycházet. Vešly jsme do čekárny a šly hledat naše zavazadla. Když jsme je konečně zachytily, šly jsme směrem do terminálních příjemců. Zde jsme předložily cestovní doklady a mohly jsme vyjít ven, před budovu. Do obličeje a do celého těla nás udeřil teplý vzduch a hlavně dusný. Okamžitě jsme si musely sundat mikiny. Byla to tady vyslovená nádhery. V blízké autopůjčovně jsme vyzvedly zamluvené auto, předem rezervované Karinou a jely jsme na ubytování. Cestou byl nádherný pohled na osvětlené hlavní město Madrid. Zajely jsme však na nějakou prašnou cestu a jely stále dál do města. Upřímně bych se tady ztratila, ale Kar si to kličkovala, Jako kdyby to tu znala odjakživa. Dostaly jsme se k malému penzionu s nádhernou a obrovskou zahradou. Po vystoupení jsme obdržely klíč ok pokoje a odnášíme si zavazadla nahoru. Byla jsem z toho letu tak vyčerpaná, že jsem se rychle vysprchovala a padla do postele. O Karině ani nemluvím, ta ještě k tomu řídila. Na další den se už moc těším, jsem zvědavá, co nás čeká. Z přemýšlení jsem upadla do říše snů, ani nevím jak.