Forever together |Noen Eubanks| ✔

5.

Byla jsem rozhodnutá, že se s Jordanem pobavím o té cestě.Spíš jsem přemýšlela, jak mu prostě oznámím, že jedu. Ember mi ukázala, kdo tam bude. Vlastně ani nevím, jestli mi řekla všechny, kteří tam budou, ale i přes to mi ti lidi byli alespoň do nějaké míry sympatičtí. Nevím, jak ta tour vlastně funguje, ale mám takový pocit, že na to brzy přijdu.

Čekala jsem před školou na Jordana. Dnes nám končilo vyučování společně a i tak měl už alespoň desetiminutové zpoždění. Poklepávala jsem si nervózně nožkou. Rozhlížela jsem se na všechny strany a on pořad nikde nebyl.

Stála jsem u jeho auta a začínala jsem kolem něj pochodovat. Byla jsem si zase jistá, že na mě zapomněl a se svými kamarády odešel někam pryč. Stalo se to už několikrát.

Minuty rychle ubíhaly a já začínala mít pocit, že už bych se pomalu měla vydat domů. Za pár dní odlétám s Ember a on o tom vlastně neví. Vlastně ví, ale neschválil mi to a myslím, že ani nechválí.

,,Zlato!" hlas za mnou se rozlehl celým areálem školy. Otočila jsem se za hlasem, ,,ahoj." doběhl ke mně a políbil mě. Mírně jsem se usmála a objala ho.

,,Ahoj." pípla jsem. Podívala jsem se do jeho očí a čekala, že se ve mně bude míchat pocit lásky, ale byla tam prázdnota. Ani špetka citu, cítila jsem se opravdu dost divně.

,,Jordane-" začala jsem větu. Hluboce jsem se nadechla: ,,rozhodla jsem se, že pojedu s Ember, ať se ti to líbí nebo ne." sebejistě jsem pronesla.

Zarazil se a nevěřícně na mě koukal. Nervózně jsem si skousla ret. Srdce mi klapalo tak rychle, div mi nevyskočilo z hrudníku.

,,Jasně," odfrkl si a ironicky se zasmál, ,,Takže ty si jen tak někam odjedeš, podvedeš mě a necháš mě tady?! Jako fakt!?" zakřičel a pěstí vrazil do auta přímo vedle mě. Lekla jsem se, proto jsem trochu nadskočila.

,,Myslíš si, že máš nějaký nárok na mě řvát za to, že chci trochu žít a ne poslouchat jen věčně tvoje žárlivý scény?!" hájila jsem se.

,,Jeď si třeba na druhej konec světa!" ještě jednou flákl pěstí do auta, přímo vedle mě a vydal se k volantu.

,,Tohle myslíš vážně?" povytáhla jsem obočí.

,,Nazdar," řekl ještě před tím, než zabouchl dveře auta a přímo před mýma očima odjel a nechal mě tu stát. Uprostřed prázdného parkoviště s batohem.

Pusa mi zůstala údivem pootevřená a musela jsem párkrát mrknout, abych se ujistila, že se opravdu takhle zachoval, odjel a ještě mě obvinil z toho, že ho podvedu.

Stála jsem na místě a připadala si jako polomrtvý brouk, který by se chtěl hnout, ale prostě nemůže. Vítr silně foukal a podfukoval moje vlasy, které mi létaly do obličeje. Já prostě nechápu, co tohle mělo znamenat. Posadila jsem se na zem a nechala ze sebe vyprchat všechno to udivení.

Možná bych na tohle měla být zvyklá, ale ono to úplně nejde. Na něco takovýho si prostě zvyknout nejde! Seděla jsem tam nehybně. Začalo pršet. Divné. Obloha pláče místo mě, nebo co se děje?

,,Mayo, co tu děláte!?" vykřikla učitelka, která vyběhla ze školy s pláštěnkou a deštníkem. Nepršelo ani minutu a učitelka už tu byla se vším možným vybavením. Chtěla jsem tady sedět a užívat si vůni deště a poslouchat tlukot kapek, které se odrážely od tvrdého betonu, který začínal nepříjemně studit.

,,Pojďte, honem!" popadla moji ruku. Přehodila přes moji hlavu pláštěnku a táhla mě do auta. Pomalu jsem se za ní vlekla jako šnek a ona mě svými ostrými slovy popoháněla. Do auta mě nepříjemným způsobem hodila a sama si sedla k volantu, ,,Co jsi tam dělala?" ptala se hned, pokrčila jsem rameny a setřela si z obličeje vodu, ,,Odvezu tě domů." řekla, když jsem ji neodpovídala. Nechci se svěřovat jen tak někomu.

Žárlivost mého přítele není jejich problém, ale našeho vztahu, který to v dosti směrech ovlivňuje.

Tahle učitelka mě na nic neučila, právě proto jsem byla překvapená, že zná moje jméno. Nepřipadalo jsem si ničím zvláštní. Nikomu jinému taky na mě nepřipadalo nic dokonalého, krásného či nepostradatelného a to byl důvod, proč mě nikdo neznal. Možná od vidění, protože jsem se držela po boku Jordana. Byla jsem všem jedno.