Forever together |Noen Eubanks| ✔

•40•

Pár dní uběhlo a já jdu do školy. Jordan zůstává doma s Maxem a Benem. Já mám pocit, že Elis a Jordanovi budu muset srovnat frňák s očima, jelikož jinak to asi nezvládnu. Ember s Chasem i tetou odjeli. Bylo to opravdu těžký loučení, ale já už proplakala tolik dní a nocí, že už jsem v sobě neměla dostetk smutku a ani slz. Musím to asi dohnat úsměvem a pozitivním myšlením.

Prostě jsem byla ve škole a nikdo se se mnou nebavil. Žádný překvapení to pro mě nebylo. Ember tady nebyla a já tady byla sama. Samota byla věc, které jsem se nejvíc bála. Vždycky jsem se bála, že zůstanu sama, ale vy výsledku, když tady jsem... není to tak hrozný, jak jsem si to představovala.

Dělala jsem si zápisky, chodila sama po chodbách, šla jsem do skříňky a jen se vnitřně srovnávala s tím, že lepší už to nebude. Život je boj a já ho vyhraju. Nejvíc smutné pro mě bylo, když kolem mě procházeli lidi a každý si o mně začal něco šeptat. Pomlouvali mě. Nedivila jsem se jim. Myslí si, že jsem ho podvedla.

,,Jejda... nějak ti to upadlo," řekl hlas vedle mě, když do mě dotyčná osoba žduchla takovým způsobem, že mi z rukou vypadly všechny učebnice, sešita a i pouzdro. Jo, byla to Elis.

,,Jejda... upadlo no, protože do mě někdo žduchl," hrála jsem s ní tu hru. Začala jsem si sbírat všechny svoje spadené věci.

,,Vážně? Kdopak to asi mohl být?" řekla falešně. Už jsem opravdu neměla náladu jí na tohle odpovídat. Nejraději bych jí rozbila pusinu, ale zatím jsem se držela.

Zvedla jsem si všechny svoje věci a pevně je sevřela ve svojí jedné ruce. Viděla jsem, jak stojí se sebevědomým výrazem, rukaama skříženýma na hrudi. Bylo mi líto, že si myslela, že mě tímhle rozhodí. Stala jsem se silnější... po tom všem, co se mi v životě odehrálo a už teď vím, že já se jen tak nevzdám!

Když jsem se na ten její arogantní ksicht dívala už déle než tři sekundy, prostě jsem neudržela ruku a rozmáchla jsem se a jednoduše jí jednu pořádnou vlepila. Tohle si zaslouží, mrcha.

,,Jejda... nějak mi to uletělo," myslím, že tímhle jsem ji rozhodila mnohem víc. Jsem si stoprocentně jistá, že tohle si zasloužila a určitě to ještě není všechno.

,,Když už jsme u toho... To, že seš mrcha už víme, ale o Noena se tebou připravit nenechám," mrkla jsem na ni a vydala se na svoji hodinu.

Já pořád věřila tomu, že mezi mnou a ním se to všechno urovná. Neodpovídal mi, ignoroval mě, ale já to nehodlala vzdát, jenže co jsem bez toho videa měla dělat? Ve vztahu je důležitá důvěra a jelikož náš vztah dlouho netrval, nestihli jsme si ho společně vybudovat. Hrozně moc bych si přála tohle všechno napravit, ale prvně to video.

Přemýšlela jsem, jak ho získat. Napadlo mě, že bych ho nějak mohla ukradnout, ale to jsem potom vyloučila. Prostě ho dostanu. Donutím je k tomu, aby mi ho dali, ale ještě nevím jak.

Celý den snad neproběhla jedna hodina, ve které by se mě učitel nezeptal, jestli jsem v pohodě. Smutné bylo, že jen učitelé si všímali mých starostí, ale ostatní mě pomlouvali. Nebylo to lehký, fakt ne, ale já na to mám a dokážu se přes to přenést a hlavně - získat Noena.

Když byl konečně konec školy a já se těšila, že půjdu domů, spletla jsem se. Elis si tu facku neodpustila a já byla pozvána na kobereček. Všechno jsme se ujasnili, ale Elis udělala hroznou komedii z toho, že se jí kvůli mě zvětšil pupínek nebo co. Raději bych řešila ten hrozný otisk mojí ruky, než jeden pupínek.

Naštěstí jsme to všechno zvládli v pořádku vyřešit a já konečně mohla domů. Ona si samozřejmě pro sebe brblala. Myslím, že byla naštvaná, že jsem nedostala trest. Alespoň, že někdo chápe, že nepotřebuju další problémy.

Domů jsem se těšila. Za pejsky a za bráchem. Konečně ho budu moct obejmout a přitulit se k pejskům. To jsem ale ještě nevěděla, co mě čeká. Když jsem vešla do baráku, tak jsem myslela, že mám infarkt. Tyler spal na pohodvce a všude v obýváku byly roztrhané věci. Všechno poničené, roztrhané. Já jen položila batoh a oba pejsci, kteří se přetahovali o polštář, se na mě podívali. Okamžitě ke mně běželi.

Začali se válet po zádech a potom začali tahat i moje oblečení, až to skončilo tím, že mi sebrali batoh. Z gauče jsem vzala poslední celý polštář a hodila ho po Tylerovi. Ten vyskočil a hned na to se chytl za hlavu a vypadal, jakoby měl kocovinu. Asi se mu to tak zdálo, jelikož když se rozhlížel kolem, nechápal.

,,Co to?" škrabal se na zátylku.

,,Maxík a Beník to jsou," objasnila jsem a on jen nechápavě kýval hlavou.

,,Já jsem... usnul?" já pouze kývala a myslím, že on neustále nechápal.

,,Netušila jsem, že práce s pejsky je tak..." chvilku jsem hledala správné slovo pro vyjádření, ,,náročná,"

,,Věř, že já taky ne,"