Twins <<Avengers>>

39.Dokud to půjde, nikdo se to nedozví.

Už to bude pár týdnu od toho, kdy jsme zachránili Elenu. Stejně jako od toho samého dne, kdy domě Hydra naprala to svinstvo. I když jsem si přála, aby bylo všechno jako dřív, bylo všechno vzhůru nohama.

E

lena byla po fyzické stránce skoro v pořádku, ale i přesto ji Bruce stále nechtěl pustit z nemocničního pokoje. Bylo to hlavně kvůli její psychice. Snažila se tvářit silně, snažit se být taková jakou ji znám. Ale moc dobře jsem věděla, že mi neříká vše. Nenechala jsi pomoc. I přesto jsem se ji snažila bát oporou stejně jako Pietro, se kterým jsme se u ní střídali. Když u ní nebyl on, sedávala jsem u ní já a naopak. Musela jsem tu být pro ni, i proto jsem ji neřekla nic o tom, co se na základně Hydry stalo.

To byla další věc, která mi ležela v hlavě a nedala mi spát. Bylo to dva týdny, co se začali objevovat první náznaky schopností, které jsem získala díky tomu séru. Jediní, kdo o tom věděli, byla Wanda se Stevem, kteří mi aspoň trochu pomáhali, abych se z toho vážně nesesypala. Ostatní o tom stále neměli ani páru. Vůbec jsem si nedokázala přestavit, jak to vezmou. Navíc jsem netušila, co by se mnou udělal Fury, kdyby se to k němu dostalo. Věděla jsem, že to brzo praskne, a upřímně jsem se toho trochu bála.

A aby toho nebylo málo, Bucky se znovu vypařil, neznámo kam. Jen, co ho Bruce pustil z ošetřovny, rozloučil se se mnou a Stevem a zmizel dřív, než jsme stihli nějak zaprotestovat, nebo mu v tom zabránit. Prý si potřeboval něco vyřídit a nechtěl nás do toho tahat. Mrzelo mě, že si nenechá pomoc, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Nemohla jsem a ani nechtěla mu v něčem bránit.

Znovu jsem se převalila v posteli a pokusila se na chvíli usnout. Celou noc jsem nespala, jako posledních pár dní. Bylo toho na mě opravdu moc a pomalu jsem to přestávala zvládat. Sypalo se to na mě ze všech stran. Ale nemohla, nesměla jsem se teď zhroutit. Nesměla jsem dovolit, aby mě to položilo. Tentokrát jsem byla já ta, která musela stát při Eleně, jako ona stála vždycky při mně. Potřebovala mě víc než kdy jindy.

Ozvalo se zaklepání a z poza dveří do pokoje nakoukla Stevova hlava.

„Můžu?“ optal se.

Přikývla jsem, ale zůstala ležet. Steve vešel do pokoje, zavřel za sebou a rozešel se za mnou.

„Spala jsi vůbec?“ prohlédl si mě a sedl si ke mně na postel.

„Chvíli.“ kuňkla jsem.

„Takhle to dál nejde, Vicky. Vím, že je toho na tebe teď moc. To s Elenou, Buckym, to, co se stalo na té základně. Ale tímhle tempem se akorát zhroutíš.“ povzdechl si starostlivě.

„Jsem v pohodě, Steve. V rámci možností.“ zabrblala jsem.

„Akorát lže sama sobě, když tohle říkáš. Ostatní už se taky začínají vyptávat, co s tebou je. Nemůžeme jim s Wandou lhát do nekonečna.“ namítl.

„A co mám podle tebe dělat? Nechci, aby to věděli. Nechci, aby se to dostalo k Eleně. Už tak je na tom špatně a kdyby se to dozvěděla. Zničilo by jí to, Steve, a to opravdu nechci.“ posadila jsem se.

„Já vím a věř mi, že tě chápu. Ale mluvil jsem s Wandou. Je otázka času, kdy se schopnosti objeví v plné míře a pak už to před zbytkem těžko ututláme. Navíc bys měla co nejdřív začít trénovat.“ podíval se na mě soucitně.

„Dokud to půjde, nikdo se to nedozví. Hlavně ne Elena. Teď je ta hlavní ona, ne já. Musím pomoc nejdřív jí a pak budu řešit sebe.“ zavrtěla jsem hlavou.